Skončila Prix Bohemia Radio, každoroční festival rozhlasového umění i řemesla. Tato soutěž je ustavena tak, že pořady se do ní přihlašují bez předchozího výběru, hlásit se může autor sám za sebe, případně dramaturg nebo redaktor může přihlásit pořad za stanici či redakci, jedna kategorie bývá každoročně mezinárodní.

Před dvěma lety se podařilo prosadit, aby se každoroční kategorií stala rozhlasová hra bez ohledu na adresáta — tedy včetně her pro mládež, pohádek i nejnáročnějších inscenací Klubu rozhlasové hry. Ostatní kategorie jsou proměnlivé a v minulých dvou letech byly tak ovlivněné daty a výročími, až to vzbuzovalo podezření z postnormalizačních praktik a znechucení řady tvůrců. Přiznávám, že jsem patřila mezi ně, a příčinou mé otrávenosti bylo také složení poslední poroty, která posuzovala můj pořad, poroty kategorie Dokument (která byla ovšem zaměřena na historické „osmičky a devítky“). Porota mi připadala nekompetentní, na setkání s tvůrci nepřipravená, nesdílná s pochybným zdůvodněním, že nesmí prozradit výsledek, nic se neposlouchalo a ani nebylo možné si nic vyslechnout soukromě, prostě celá naše vrcholná rozhlasová sláva působila, jako že je připravená pro kdekoho — kromě rozhlasových tvůrců. Tendence nediskutovat, neteoretizovat, a v posledku ani nekomunikovat byla průvodním znakem atmosféry za ředitele Kasíka a v nešťastném mezidobí s ředitelem Medkem se ještě prohloubila.

Letošní Prix Bohemia byla příjemným překvapením. Atmosféra byla mnohem pracovnější, „short list“ rozhlasových her byl nejen nabídnut k poslechu, ale porota rozhlasových her nad ním veřejně diskutovala. Také samozřejmě nesměla prozradit, kdo získá cenu — na počátku diskuse to ostatně ani nebylo rozhodnuto — ale rozbor čtyř odborníků různých profesí (dramatik Přemysl Rut, dramaturg Karol Horváth, režisérka Natálie Deáková a zvukový režisér Martin Pinkas) byl vysoce fundovaný a jejich vzájemná diskuse (se zapojením přítomných rozhlasových profesionálů) inspirativní i z hlediska zkoumání posluchačského vnímání a reflexe rozhlasové tvorby. V porotě nebyl žádný zástupce takzvaného „obyčejného posluchače“, což bylo dobře. Obyčejným posluchačem zvukového řešení byl spisovatel mezi porotci, obyčejným posluchačem dramatické struktury byl zvukový režisér a hudebník — prostě jednotliví experti roli „obyčejného posluchače“ splnili každý v oboru svého kolegy.