Skončila Prix Bohemia Radio, každoroční festival rozhlasového umění i řemesla. Tato soutěž je ustavena tak, že pořady se do ní přihlašují bez předchozího výběru, hlásit se může autor sám za sebe, případně dramaturg nebo redaktor může přihlásit pořad za stanici či redakci, jedna kategorie bývá každoročně mezinárodní.

Před dvěma lety se podařilo prosadit, aby se každoroční kategorií stala rozhlasová hra bez ohledu na adresáta — tedy včetně her pro mládež, pohádek i nejnáročnějších inscenací Klubu rozhlasové hry. Ostatní kategorie jsou proměnlivé a v minulých dvou letech byly tak ovlivněné daty a výročími, až to vzbuzovalo podezření z postnormalizačních praktik a znechucení řady tvůrců. Přiznávám, že jsem patřila mezi ně, a příčinou mé otrávenosti bylo také složení poslední poroty, která posuzovala můj pořad, poroty kategorie Dokument (která byla ovšem zaměřena na historické „osmičky a devítky“). Porota mi připadala nekompetentní, na setkání s tvůrci nepřipravená, nesdílná s pochybným zdůvodněním, že nesmí prozradit výsledek, nic se neposlouchalo a ani nebylo možné si nic vyslechnout soukromě, prostě celá naše vrcholná rozhlasová sláva působila, jako že je připravená pro kdekoho — kromě rozhlasových tvůrců. Tendence nediskutovat, neteoretizovat, a v posledku ani nekomunikovat byla průvodním znakem atmosféry za ředitele Kasíka a v nešťastném mezidobí s ředitelem Medkem se ještě prohloubila.

Letošní Prix Bohemia byla příjemným překvapením. Atmosféra byla mnohem pracovnější, „short list“ rozhlasových her byl nejen nabídnut k poslechu, ale porota rozhlasových her nad ním veřejně diskutovala. Také samozřejmě nesměla prozradit, kdo získá cenu — na počátku diskuse to ostatně ani nebylo rozhodnuto — ale rozbor čtyř odborníků různých profesí (dramatik Přemysl Rut, dramaturg Karol Horváth, režisérka Natálie Deáková a zvukový režisér Martin Pinkas) byl vysoce fundovaný a jejich vzájemná diskuse (se zapojením přítomných rozhlasových profesionálů) inspirativní i z hlediska zkoumání posluchačského vnímání a reflexe rozhlasové tvorby. V porotě nebyl žádný zástupce takzvaného „obyčejného posluchače“, což bylo dobře. Obyčejným posluchačem zvukového řešení byl spisovatel mezi porotci, obyčejným posluchačem dramatické struktury byl zvukový režisér a hudebník — prostě jednotliví experti roli „obyčejného posluchače“ splnili každý v oboru svého kolegy.

Za sebe musím říci, že mám velké pochybnosti o textech současných rozhlasových her, jejich prolínání do prostředí postdramatického proudu světové (evropské rozhodně) dramatiky, kdy obsahová nouze klade o to větší nároky na formální inovaci a obzvlášť dokonalé zvukové řešení. Říkám-li obsahová nouze, nemyslím tím, že by hry neměly obsah, ale že jejich témata a syžety jsou stokrát známé z filmů, divadla, literatury, ale zejména z televizních zpravodajství a dalších sdělovacích prostředků, že přestala fungovat historická paralela, protože objektivně upadlo historické vzdělání a povědomí, a tedy každý příběh, který se má dotknout širšího publika, se vlastně musí vztahovat k mediálně známé realitě či její esenci.

Bez zvukové realizace nezbylo by z dramatu mnohdy skoro nic, protože se točí kolem jediné situace a jen si pohrává s místem a časem děje.

Za času slavných her Ludvíka Aškenazyho byl základním technickým prostředkem rozhlasové hry telefon. I dnes se dost telefonuje, ale významnějším tématem rozhlasových her se stávají sama média, zejména rozhlas a televize, jejich reality show, manipulace, komerční využívání lidského neštěstí, cynismus. Takhle napsané to působí progresivně — ale vždyť častým námětem divadelních her je samo divadlo, mnoho operet je o tom, jak někdo touží napsat operetu, literatura se píše o tom, jak se píše, čili to, že rozhlas umělecky zpracovává funkci médií, může být stejně očistné jako konjunkturální.

Z poslechu rozhlasových her z produkce Českého rozhlasu za poslední rok jsem vypozorovala jeden výrazný klad: změnilo se české herectví. Už není tak často slyšet intonační klišé, jako by se herci skutečně náročností na sebe samé více přiblížili evropskému standardu. Nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněla, ale schválně si to někdy pusťte — každá rozhlasová hra je po svém odvysílání ještě týden na rozhlasovém internetu. Uslyšíte řadu neoposlouchaných hlasů, v nichž je mnohem lépe než v televizi nebo filmu zachycena řeč doby.

Ke kategorii Dokument bohužel žádný takový rozbor s porotou nebyl. Kategorie byla také v celé možné šíři rozhlasového dokumentu vypsána po pěti letech, sešlo se tedy obrovské množství příspěvků a některé dokonce propadly mezerou mezi vypsáním minulým a současným. Dvakrát mezitím byl dokument omezen na pořady k výročí, dokonce v „osmičkovém“ roce tak, že většina pořadů ještě ani nemohla být odvysílána (28. říjen je vždy až po termínu Prix Bohemia Radio, o rok později se totéž dotklo 17. listopadu). Celé takovéto vyhlašování je vůbec nesmysl a působilo to, jako by si rozhlasové vedení chtělo tímto způsobem udělat inventuru „státnických zadání“ — tyto výroční a státotvorné pořady však dělá rozhlas s vědomím jisté povinnosti i ze skutečného zájmu o nové pohledy a výklady, včetně archivních objevů, stejně.

K dokumentu se vedl teoretický seminář občanského Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, jehož se quasi odborná porota kategorie Dokument neúčastnila (ačkoliv mohla). Mluvilo se zejména o schopnosti rozhlasového dokumentu reflektovat dramatickým způsobem aktuální společenské dění, být na místě, v situaci. Mluvilo se o posluchačské odezvě rozhlasových dokumentů, o jejich pozici ve vysílání i budoucnosti na internetu. O osvobození se od nutkavé státotvornosti (dané do značné míry veřejnoprávním zadáním) ke schopnosti vlamovat se mezi autoritativně předkládané „pravdy“.

Rozhlasový dokument ovšem — na rozdíl od filmového — nemá možnost existence mimo rozhlasové vysílání. Leda že by vznikl na internetu prostor pro nezávislé rozhlasové dokumenty. Otázka možné existence rozhlasové tvorby mimo instituci rozhlasu byla asi tou nejprovokativněji položenou otázkou vůbec — byť se přítomné fórum zatím nezabývalo důsledky takové změny i jejími provozními možnostmi či těžkostmi, neboť si je těžko dovede vůbec představit.

Český rozhlas naléhavě potřebuje definitivního generálního ředitele a plně pověřený manažerský tým. Zatím nemá ani plně obsazenou Radu — teprve ta bude moci vybrat ředitele ve výběrovém řízení, které je už dávno vyhlášeno. Už aby to bylo, protože je nad čím přemýšlet a co řešit, aby rozhlas jako médium veřejné služby podržel a upevnil své místo v současném mediálním zmatku. Mimo jiné jako instituce kulturní a umělecká, kterážto její funkce naštěstí není pod neustálým drobnohledem politických stran a jejich vlivů a je proti zpravodajství a publicistice vlastně mnohem svobodnější.