Můj kamarád sportovní novinář mi jednou vyprávěl historku o fotbalovém sudím z pralesní ligy. Pískal na vesnici, kde byl domácí tým sponzorován místním výrobcem hygienických potřeb, a zápas se mu tak úplně nepodařil: omylem nařídil proti hostům penaltu a ti kvůli ní prohráli zápas. Výslužku - plný kufr rolí toaletního papíru - ale dostal už před zápasem bez jakýchkoliv dalších podmínek. Tedy údajně.

Cestou domů se mu ovšem stala nemilá věc - píchnul. A aby toho nebylo málo, zastavil za ním autobus s ještě poněkud rozmrzelými fotbalisty hostujícího týmu a že prý mu kolo pomůžou vyměnit. Rezerva se ovšem nacházela pod kompromitujícím nákladem.

Sudí prý fotbalistům hodně dlouho vysvětloval, že jejich pomoc opravdu, ale opravdu nepotřebuje, že si rezervu vymění sám, až odjedou, a prý se přitom docela zapotil.

Podobně nepříjemné pocity zřejmě zažívá i porota Ekofilmu poté, co Deník Referendum rozmáznul údajné tlaky z ministerstva, aby štěstíčku některých vybraných dokumentů nechodili naproti, ale naopak se k němu obrátili zády. Zatím se většinou tváří, jako kdyby měli v kufru metrák hajzlpapíru. Hlavně se jim ale ten kufr vůbec nechce otevřít - jako kdyby to byla Pandořina skříňka.

Reakce filmařů, kteří na protest proti ministerskému tlaku své filmy z festivalu stáhli, zase může vypadat přehnaně. Internetová fóra pod články mají jasno: dělají si reklamu, jedna paní povídala, neprokazatelná obvinění a kdesi cosi. Těžko říct, zda by kvůli nějakému Auto*Matu ministr, který chtěl původně dýchat pro český průmysl, klesl tak hluboko a osobně žhavil dráty.

Jenomže z hlediska filmařů jde o zásadní věc. Jejich filmy jsou jako jejich děti - a proč je posílat do soutěže, ve které porotci sice nenafasovali žádný papír (vše se asi řešilo telefonicky nebo osobní domluvou), evidentně by ale nějaký hodně moc potřebovali? Ministr už zatočil s leckým, zatočit s Ekofilmem by pro něj jistě nebyl velký problém. Stát by navíc opět ušetřil, a to je to, co se dnes počítá.

Kdyby jednoznačně řekli, že žádné tlaky nebyly, anebo že byly (ale oni je nebudou brát v úvahu), vyčistili by členové poroty podrážděnou a upatlanou atmosféru. Filmaři by si pak mohli odpustit teatrální gesta a ministr by si mohl gratulovat, jaké to měl zase jednou štěstíčko.

Kvůli tomu, že se porotě nechce zapírat, ale ani se jí nechce ven s nepříjemnou pravdou (o které si myslí, že by jim vzhledem k politickému klimatu na ministerstvu a na Hradě zřejmě stejně neprošla), smůlu budou mít nakonec všichni: protestující filmaři přijdou o příležitost získat ocenění, porotci nebudou moci jim to ocenění případně dát a budou zároveň za pitomce i za poskoky, ministr Drobil zase po čunkovsku „nedostane příležitost prokázat svou nevinu“.

Nejhorší na tom je, že taková smůla se na lidi lepí a i toaletní papír je na ni krátký. Přitom čím víc má útržků, tím hůř se to pak celé splachuje. Alespoň ale na hladinu vyplave pravda o tom, nakolik je kdo splachovací.