Při návštěvě Národního parku Šumava si ministr Drobil připravil roztomilý výstup. Poté, co se parkem nechal provádět lobbisty v podobě starostů okolních obcí, dlouze pohlédl do krajiny svým laickým okem a prohlásil: „Šumava umírá.“ Na dotaz Respektu, jak k tomu přišel, když odborníci tvrdí opak, a na kůrovcem zdecimovaných plochách podle nich raší nový les, neodpověděl.

Kůrovce je potřeba mýtit, protože spolu s ním lze mýtit i ideu ochrany jednoho z posledních kusů zachovalé přírody před obchodnickými zájmy. Kůrovec Drobilovi a mnoha jiným velmi posloužil. Dovolí se kácet tam, kde se nemohlo, a Šumava se „otevře lidem“. Lanovkami, vleky, širšími možnostmi pohybu v NP a dalšími hotely. A navrch se ušetří na ochraně přírody. NP Šumava se prakticky zruší.

Hned po kůrovci se ministru Drobilovi znelíbil dokumentární film Auto*Mat. Tvrdí, že jej nikdy neviděl, ale to nevadí. Kůrovce taky asi neviděl. Stačí, že se třeba doslechl, o čem film je. O přebujelé automobilové dopravě v Praze, absurdní dopravní politice, skandálních dopravních investicích, ulhaném spolustraníkovi Pavlu Bémovi, komických PR kampaních magistrátu. To se Drobilovi líbit nemůže. Je to diametrálně odlišné vidění světa, než má on sám.

O motivu Drobilova vzkazu porotě, že Auto*Mat nesmí vyhrát žádnou cenu na Ekofilmu, těžko může být pochyb. Ekofilm je akcí zejména Ministerstva životního prostředí, které je hlavním vyhlašovatelem. Kdyby na festivalu Auto*Mat vyhrál, znamenalo by to oficiální státní posvěcení poselství filmu, který nese silnou společenskou kritiku konkrétní věci v konkrétním místě. A to by se logicky ministru Drobilovi líbilo méně, než kdyby vyhrál film, který politické souvislosti neobsahuje a na životní prostředí pohlíží bez společenského kontextu.

Ovlivňování poroty je absolutně nefér a ruší smysl nezávislého procesu udělování festivalových cen. Pavel Drobil je sice mizerným ministrem životního prostředí, ale není hloupý, aby svůj pravděpodobně nezamýšlený skandál nakonec nedokázal využít. Využít Auto*Mat k tomu, aby se zbavil celého Ekofilmu.

Ekofilm sice není festivalem, jehož dramaturgie by se orientovala na výbušné snímky o problematice životního prostředí. Převažují spíše politicky neškodné snímky o přírodních krásách. Nicméně několik politicky a společensky ožehavých filmů festivalový program obsahuje. A Pavel Drobil, který vidí v drancování přírody podmínku vyšší úrovně života lidí, je jistě nerad nejen za ně. Nemůže se mu totiž líbit ani to, že Ekofilm probíhá za peníze jeho ministerstva. S největší pravděpodobností se pokusí jej zrušit. Ušetří tak MŽP pár milionů a ubude mu starostí s filmy, které jej štvou.

Není to jen paranoidní úvaha, což dokládá bojácnost větší části poroty o skandálním přístupu ministra hovořit a úzkostlivý strach lidí z festivalového štábu, že je Pavel Drobil ztrestá, stejně jako celý festival.

Festival Ekofilm je ale podstatný a na poli dokumentárních přehlídek má značný přínos. Filmaři budou proti případné Drobilově pomstě vůči protagonistům festivalu i festivalu samému ostře bojovat.