Kodaňská konference dosáhla dvou konkrétních závěrů. Schválila fondy pro země Třetího světa, které důsledky změn klimatu pociťují nejpalčivěji, a uznala vědecké poznání, podle nějž je zapotřebí nárůst teploty udržet pod dvěma stupni Celsia.

Barack Obama označuje dohodu, kterou se mu podařilo zachránit pět minut po dvanácté, za dílčí krok vpřed, ale již o toto jeho hodnocení se vedou spory. Naopak takřka úplná shoda zavládla v tom, že výsledek je žalostně slabý. Zástupci zemí v Pacifiku a v Africe, kterým naději na slušnou budoucnost dávala pouze dohoda stanovující limit narůstu teplot o půl stupně nižší, se z Kodaně vracejí zdrceni.

Mnozí přední klimatologové navíc upozorňují, že udržet limit nárůstu pod dvěma stupni Celsia předpokládá ve skutečnosti mnohem radikálnější redukce emisí kysličníku uhličitého, než o jakých se v Kodani v této souvislosti hovořilo. Neboť klimatické změny postupují mnohem rychleji, než se předpokládalo. Doslova rok od roku se tak upravují modely a snižuje se odhadovaný strop maximálních emisí, pod nímž se lidstvo musí udržet, nemá-li nastat katastrofa.

Kodaňská konference tak skončila takřka úplným debaklem. Evropská unie sice přistoupila k jednáním se sympatickým záměrem zvýšit svůj závazek snížení emisí CO2, pokud se přidají i další bloky zemí. To ale znemožnila neschopnost Kongresu Spojených států se na něčem takovém shodnout a především perverzní taktika Číny, která na jedné straně emituje nejvíce kysličníku uhličitého ze všech zemí světa a pomalu se stává největší světovou ekonomickou velmocí, ale současně se snaží udržet si všechny výhody pramenící z diplomatického postavení rozvojové země.

Jonathan Watts, dlouholetý zpravodaj Guardianu v Číně a současný ekologický korespondent listu z Asie, ve svém hodnocení počínání Číny na konferenci napsal, že pro ni skončila úspěchem, neboť hlavním cílem Číňanů bylo zabránit jakýmkoli omezením vlastního rozvoje. „Její vyjednavači připomínali tým fotbalistů, kteří betonují výsledek 0-0. Strategií byla defenzíva, taktikou tvrdost a napadání soupeřů často brutální.“ Watts uvádí jako příklad krajní diplomatické drzosti situaci, kdy vedoucí čínské delagace přerušil uvítací proslov dánské předsedající.