Časy se mění. Je to právě deset let (konec září 2000), kdy v Praze probíhaly demonstrace proti globálnímu kapitalismu a neoliberalismu, konkrétně proti MMF a Světové bance. Byly to tenkrát první masové protesty proti těmto věcem. Demonstrace byly v médiích vykresleny jako výlev emocí těch, kteří jsou proti globalizaci. Jistý redaktor se ptal, jak můžete protestovat proti globalizaci, když nosíte boty z Číny a kalhoty z Ameriky.

Většina české společnosti na demonstrace reagovala s rozpaky a spíš odmítavě: demonstranti nám ničí naše krásné město. (Ve zprávách po protestech bylo, že demonstrující vytloukali výlohy a rabovali v celém centru. Ve skutečnosti se to týkalo pouze výlohy McDonaldu na Václaváku a oken jedné banky na Vinohradské.) Protesty proti neoliberalismu byly pro většinu nepochopitelné. Mnozí v nich viděli obdobu řádění rowdies.

Nikoho tehdy ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že přesně po deseti letech proběhne demonstrace proti neoliberálním škrtům, které se zúčastní čtyřicet tisíc lidí a mezi protestujícími bude i policie. Kdo by si tenkrát pomyslel, že někteří příslušníci policie provedou podobný atak proti symbolu moci jako účastníci demonstrací proti MMF, když násilně proniknou do vestibulu Ministerstva vnitra? To, co si nikdo nedokázal představit, se stalo skutkem. Politické imaginaci by se tudíž neměly klást žádné meze. Stát se může cokoliv.

Současná vláda je nejspíš politicky slepá. Postupuje tak, že v reakci na její kroky se neprivilegovaná část společnosti nejen aktivizuje, ale především se sjednocuje. Vládní škrty se mají dotknout rovnoměrně celých velkých skupin obyvatelstva. Vládní pravicové rovnostářství proto nakonec může vést k vzestupu rovnostářství levicového. Jestliže vláda prosazuje rovnost ve škrtech u všech státních zaměstnanců, pak to na straně postižených vyvolává potřebu spojit se a táhnout za jeden provaz. Někteří řečníci na Palachově náměstí už vyslovili požadavek, který přesahuje pouhé odborářské zájmy na zachování platů: požadujeme sociální spravedlnost pro všechny.

Tak vzniká situace, v níž se za jistých okolností může zformovat nejen odpor proti škrtům, nýbrž i to, co se označuje jako démos. Podle Jacquesa Rancièra je démos nejprve neviditelný. Je to část společnosti, která nemá žádnou reprezentaci a podíl na moci. Její hlas zprvu zaniká, protože pro vládnoucí je to pouhý bezvýznamný zvuk. Tak zněly odborářské projevy členům Nečasovy vlády.

Ale pokud z rozptýleného množství jednotlivých prvků, skupin, proudů vznikne démos, jeho hlas začne být slyšet a politický terén se změní. Už tu nejsou pouze vládci a správci systému a neviditelný doplněk, nýbrž Oni a My, kteří jakožto démos zastupujeme celou společnosti.

I v naší ústavě stojí, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2). Vtip je v tom, že lid jako démos chybí, a v centru dnešní demokracie je tudíž prázdno. „Orgány moci“, jak se praví v témže článku, jejichž prostřednictvím má lid vládnout, potom vlastně nereprezentují lid, který neexistuje, nýbrž tak řečeno samy sebe. Z toho vzniká ona propast mezi orgány moci zacyklenými do sebe a občanskou společností.

Jak se však na scéně může objevit lid? Ten nemá předem dané obrysy, není to souhrn nějakých sociologicky vykazatelných vlastností. Démos se vynořuje v sérii politických aktů, jimiž se stává viditelný a slyšitelný. Ustavuje se těmito akty. Teprve jejich prostřednictvím si rozptýlené množství protestujících uvědomuje, že vytváří jedno politické tělo, které má svůj hlas. Příkladem takového aktu může být generální stávka, v níž se z multitudy, z neurčité sítě bodů odporu, jak o ní píše Hardt a Negri, stane aspoň na okamžik politický subjekt.

Dnešní projevy odporu, jako jsou demonstrace nebo nové iniciativy, se proto dají chápat jako projevy toho, že démos je možný.