Jessica Abelová patří v současné době k nejznámějším komiksovým tvůrcům. S devátým uměním si začala pohrávat už na vysoké škole, kde studovala anglickou literaturu. Průlet vzděláním nebo výčet nekonečného seznamu všemožných ocenění většinou nemá smysl, klasický literární (respektive prozaický) přístup k textu ale pro Abelovou zůstává příznačný dodnes. Autorka cituje cizí knihy, vytváří paralely na základě již napsaného. Pečlivě buduje vnitřní svět svých postav, jejich okolí i samotný dynamický příběh. Pohrává si se segmentací jednotlivých kapitol i se závěrečnou vyostřenou pointou nebo důmyslnou makrokompozicí.

Život mi pije krev není první autorčin grafický román přeložený do češtiny. Už loni se zdejší knižní pulty prohnuly pod rozsáhlým autobiografickým komiksem La Perdida. Abelová se v něm pokusila zachytit sebe samotnou coby mladou naivní Američanku, hledající exotické kořeny v Mexiku. Nezdařilý pokus je bohužel v případě La Perdidy jediným možným výrazem. Abelová se nadšeně rozběhla podobnou cestou jako švýcarský kreslíř Frederik Peeters, od kterého se — slušně řečeno — ledacos naučil i dnes globálně známější Craig Thompson.

Expresivní černobílá kresba měla ustoupit výraznému příběhu. Abelová ale nedokázala ani o centimetr překročit stín útrpné popisnosti a více než převyprávění odžitého dobrodružství, jež si sama v devadesátých letech v Mexiku prožila, se jí nepovedlo. Zakopla o vlastní ambice. Zpanikařila a ve velkolepě rozmáchlém záběru začala lovit v dramatických, až thrillerových zápletkách. Napětí a kriminální peripetie ale po desítkách stran intersubjektivní ženské zpovědi působí asi tak přirozeně jako na čas jedoucí český vlak.

Hodnotit novou autorovu knihu výhradně perspektivou předešlého díla není zřejmě nejvhodnější. Kvality komiksu Život mi pije krev ale čtenář ocení právě v blízkém kontaktu se starší La Perdidou. Abelová totiž ve spolupráci se scénáristou Gabrielem Soriou a kreslířem Warrenem Pleecem vytvořila komiks, jaký by od ní nikdo už příliš nečekal. Svěží, napínavý, dramatický, zábavný, ale především takový, který sebevědomě a hravě překračuje svůj konkrétní příběh.

Život mi pije krev přitom na první pohled působí vlastně docela banálně. Nenápadný introvert Dave pracuje v podivném zapadlém nonstopu Poslední zastávka. Nemá mnoho přátel, snad jen jediného (a to bizarního spolubydlícího, závislého na latinskoamerické telenovele, kterou spolu svorně nad ránem sledují). A tak chodí do práce, nad ničím příliš nepřemýšlí, jen se snaží si konečně najít přítelkyni. Typický lůzr a tichý podivín, tedy novodobý archetyp, jehož jsou plné nejen knižní stránky, ale současné příběhy všeobecně, není ale tak obyčejný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dave i ostatní zaměstnanci večerky jsou upíři, ovšem upíři takoví, kteří boří jakékoliv zažité stereotypy o sobě samých.

Abelová a její spoluautoři redefinují velkoměstské i tradiční mýty, zaplavující každodenní realitu. Upíři v jejich podání nejsou tajemní ani elegantní, nenahánějí strach — zde se hodí poznamenat, že se kniha v originále jmenuje Life Sucks a český překlad názvu knihy, o který se postaral Viktor Janiš, je tak s trochou nadsázky snad poprvé v historii translatologie zábavnější než originál. Spíše než privilegovanou a minoritní skupinku krvežíznivců evokují náruživé kapitalisty, obyčejné nešťastné existence nebo smutné a osamělé lidi, kterým se nedaří změnit k lepšímu svůj vlastní život. Dave a jeho kolegové nechodí v černém, neholdují si v sametových pláštích a temných očních stínech. Naopak skupinka gotiků a jiných zvláštních existencí, kteří se pravidelně kolem Poslední zastávky potloukají, tenhle černočerný až dogmaticky noir životní styl dodržuje.

Abelová tak staví do přímého a příjemně ostrého kontrastu stylizovanou skupinu lidí prahnoucích a falešně napodobujících něco, co je pro druhé zcela přirozené a nadto nežádoucí. Každý zkrátka chce to, co nemůže mít, konstatuje implicitně Abelová — komiks tak po malých krůčcích začíná, v pozitivním slova smyslu, přerůstat sám sebe.

Davovi se časem podaří najít si vytouženou přítelkyni. Štěstí je ale vrtkavé, a tak musí zabojovat. Zaprodat sám sebe. Jednoduše řečeno musí pro lásku slevit ze svých předchozích ideálů a sáhnout po kompromisu, kterému se sám léta vyhýbal. Je nucen začít zabíjet, stejně jako ostatní upíři. Život ho tak přiměje k něčemu okatě triviálnímu, k něčemu, co už zdaleka nesouvisí jen se světem upírů, ale spíše s každodenními zkušenostmi a obyčejným životním realismem, symbolizovaným trpkým kompromisem. Abelová demonstrativně ukazuje na odvrácenou stranu Los Angeles, do kterého svůj komiks situuje, stejně tak jako na šedavou a méně šťastnou stránku života obecně.

Život mi pije krev nenabízí jednoznačná řešení. Upíři v něm jsou vegetariáni, kteří srkají krev z plechovky připomínající Coca-Colu, někteří jsou plaší, nemluvní a osamělí. Upírské postavy slouží Abelové jako rámec, do kterého se jí šikovně daří vměstnat prachobyčejnou generační zpověď. Všechny ty příběhy nenaplněných lásek, nevěr, menších i větších dramatických zvratů v mezilidských vztazích, drobné zrady v přátelství i železné okovy, jaké člověka sem tam svírají kvůli práci, od které by rád upustil, ale z nějakého důvodu zkrátka nemůže, představují všeobecně platný současný příběh.

Život mi pije krev se — podobně jako jeho méně zdařilý předchůdce La Perdida — dotýká otázek národní identity a dejme tomu přistěhovalectví. Dave pracuje ve večerce pod krutovládou bujarého rumunského přistěhovalce, novodobého vykořisťovatele, který využil svou čerstvě nabytou svobodu a moc tím nejhorším možným způsobem. Daveova přítelkyně se na druhou stranu potýká s nemalými problémy pramenícími z latinskoamerického původu. Komiks tak pomalu odhaluje své bohatá pozadí. Všemožná východiska, názory a reflexe glosují současnou společnost se všemi jejími problémy. Dá se číst v několika různých rovinách a to bývá vždy jedině plusem. Netíhne k definitivní platnosti, naopak všechna vyobrazená témata a menší motivy nechává zacyklit tak nějak otevřeně. Kompozičně Abelová sice grafický román hermeticky uzavře, tak, aby rámcově skončil na podobném místě, kde začal, jenže dalším čtenářským interpretacím zůstává otevřený ještě dlouho po samotném dočtení.

Jessica Abelová, Gabriel Soria a Warren Pleece vytvořili komplexní a funkční album, jemuž ale k výsledné čtenářské přitažlivosti pomohl i výrazný coloring. Barevnost komiksu bývá poslední dobou a především u obsáhlejších grafických románů opomíjena. Život mi pije krev vkusně a chytře rehabilituje význam coloringu jako takového. Komiks díky němu získává na svém dynamickém tempu. Proměnlivé spektrum barevných pozadí a všech těch gotických oblečků přehnaně stylizovaných smrtelníků, kteří neuváženě touží po upírské existenci, knihu výborně zrychluje a rytmizuje.

Komiks s přidanou hodnotou, komiks kritický ve své odlehčené zábavnosti a zdánlivě povrchní žánrovosti a hlavně komiks humorný, po jehož konzumaci zůstane hořkosladká pachuť a touha přemýšlet nad sebou samotným, tak by se dal Život mi pije krev odvážně a zjednodušeně shrnout. Komiks, který by hravě snesl srovnání s velkolepými grafickými depresivními romány jako American Splendor Harveyho Pekara nebo Ghost World Daniela Clowese. Zkrátka komiks, který se vyplatí číst jako široce platné a hodnotné literární dílo.

Jessica Abelová, Gabriel Soria, Warren Pleece. Život mi pije krev. Přeložil Viktor Janiš. Nakladatelství BB/art, 2009.