Prudký skok do plískanic svádí k žehrání na všechno kolem. A je na co: od vývoje na politickém poli obsazeném novou garniturou po absenci babího léta. Za všechno si trochu někdy i více můžeme sami, a proto bych ráda upozornila na jedince, kteří navzdory politickému „počasí“ tvoří malé zázraky ne pro svoji slávu, ale pro lidi, kteří žijí v různých koutech naší vlasti.

Už před lety mne velmi oslovila filosofie mezinárodního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae, který probíhá už patnáct let ve větších i menších obcích Jihomoravského kraje a kraje Vysočina vždy během měsíce června. Pořadatel festivalu nabízí místnímu publiku české i zahraniční světově uznávané umělce, koncerty se odehrávají na zámcích, v kostelech, v kulturních domech a občas i pod širým nebem v neuvěřitelně skvělé náladě. Šíři dopadu na proměnu místního prostředí a přínos lidem, kteří zde žijí, nelze postihnout pouhými čísly a daty. Festival především umožňuje bezprostřední prožitek vysoce kvalitního umění lidem, kteří by jinak měli cestu za kulturou velmi složitou a možná by ji předem vzdali.

Česká republika oplývá nesčetnými zámky a mnohé z nich mají za sebou žalostné socialistické období, kdy jim buď nebyla věnována potřebná péče a bezúčelně chátraly, nebo sloužily jako sklady, případně jako různé zemědělské či průmyslové provozovny. Po revoluci se některé z nich vrátily ve zbídačelém stavu potomkům svých původních majitelů, jiné nakonec zůstaly „na krku“ obcím. Co s nimi, když se nedostává finančních zdrojů na jejich restaurování, natož na jejich provoz.

A přece! Občas se najdou nadšenci a dojde k podobným malým zázrakům, za jaký považuji i Concentus Moraviae. Před lety jsem navštívila mateřské centrum v Holešově (mimo jiné mateřská centra patří rovněž k malým zázrakům v naší společnosti) a pan starosta líčil starosti se zchátralým zámkem, zda ho vykoupit od majitelky, která neví, co s ním, kde vzít zdroje na jeho restaurování a jakou náplň dát jeho provozu. Uplynulý víkend jsem strávila opět v Holešově a byla jsem téměř v šoku. Vnitřní prostory zámku jsou s nebývalou citlivostí upraveny k potřebám pro spolkový i kongresový život. Zdá se, že o přitažlivý život na zámku nebude nouze. Byla jsem svědkem prvního ročníku festivalu Musica Holešov. Festival založil skvělý klavírista Karel Košárek, který žil od první třídy dvacet pět let v Holešově. Prostory zámku ožily skvělými uměleckými výkony a nadšeným místním publikem. Nebude snadné udržet vysokou laťku kvality, kde však je dobrá vůle a nadšení, mohou se dít malé zázraky.

Zámek Linhartovy se nemůže velikostí ani obnovenou hodnotou s holešovským zámkem srovnávat, však také leží v maličké vesnici na severu Moravy. Jeho původní zámecký park dokonce rozdělila hranice s Polskem a oranžerie s částí parku leží v Polsku. Mimochodem oranžerie se dílem polského majitele proměnila v prasečák.

Srovnatelný je ovšem záměr místního nadšence Jaroslava Hrubého, v jedné osobě kastelána a učitelé výtvarné výchovy. Ten ruinu odsouzenou ke zbourání přetvořil v nevšední centrum kulturního dění v zapadlém kraji na česko-polském pomezí. Počin Jaroslava Hrubého vystihl Zdeněk Pošíval: „Výrazně mi to připomnělo často opomíjenou pravdu, že kulturní hodnoty nevznikají toliko z usnesení úřadů či politicky motivovaných orgánů, ale hlavně a především z veliké vůle, iniciativy, kromobyčejné snahy a talentu jediného odhodlaného člověka.“

S vládou, která vzejde z voleb, se můžeme, ale také nemusíme smířit. Stejně tak se nemusíme smířit se stavem věcí kolem nás. Můžeme si přát, aby bylo více podobných nadšenců, ale můžeme sami přidat ruku k dílu.