Vytkneme-li před závorku zvolení Václava Klause prezidentem na začátku roku 2008 coby „vítězství“ (ač dosažené ve volební frašce, ve třetím kole třetí prezidentské volby nejtěsnějším možným rozdílem), Klaus jde od porážky k porážce. Pokud ovšem nebudeme považovat za další částečný „úspěch“ skutečnost, že se jeho fanklubu v Občanské demokratické straně vcelku úspěšné podařilo rozvrátit naši největší pravicovou stranu a že dva odpadlíci z ODS blízcí Klausovi pomohli svrhnout vládu Mirka Topolánka uprostřed českého předsednictví Evropské unii.

Klaus vstoupil do roku 2009 s tím, že se v prosinci 2008 teatrálně rozloučil s pozicí čestného předsedy ODS i se stranou samotnou. Během jara 2009 pak nepřímo podpořil euroskeptické ministrany, které s „jeho“ programem kandidovaly ve volbách do Evropského parlamentu. Tyto strany však ve volbách naprosto propadly, a Klaus tak ztratil solidní institucionální bázi, kterou mu dříve poskytovala ODS.

Další porážka přišla, když poslanci a senátoři schválili ústavními většinami Lisabonskou smlouvu, a to navzdory prezidentovým temným varováním. Klaus vyjádřil nad tímto vývojem zklamání, ale nevzdal se.

Když skupina senátorů za ODS oznámila, že podá proti Lisabonské smlouvě další stížnost, prezident se rozhodl „velkoryse“ čekat, dokud senátoři nevymyslí, na co si vlastně chtějí stěžovat a svoji stížnost nezformulují. Od počátku bylo jasné, že jde o zdržovací taktiku, jejímž cílem bylo především umožnit Klausovi, aby nemusel Lisabonskou smlouvu ratifikovat před opakovaným referendem v Irsku. Dařilo se zdržovat téměř půl roku.

Jenže pak Irové smlouvu velkou většinou schválili. Vezmeme-li v úvahu, že ve svých různých vyjádřeních Klaus nezakrýval naději, že Irové Lisabonskou smlouvu znovu odmítnou, bylo nepochybně jeho velkou porážkou, když smlouva napodruhé v Irsku prošla.