Vytkneme-li před závorku zvolení Václava Klause prezidentem na začátku roku 2008 coby „vítězství“ (ač dosažené ve volební frašce, ve třetím kole třetí prezidentské volby nejtěsnějším možným rozdílem), Klaus jde od porážky k porážce. Pokud ovšem nebudeme považovat za další částečný „úspěch“ skutečnost, že se jeho fanklubu v Občanské demokratické straně vcelku úspěšné podařilo rozvrátit naši největší pravicovou stranu a že dva odpadlíci z ODS blízcí Klausovi pomohli svrhnout vládu Mirka Topolánka uprostřed českého předsednictví Evropské unii.

Klaus vstoupil do roku 2009 s tím, že se v prosinci 2008 teatrálně rozloučil s pozicí čestného předsedy ODS i se stranou samotnou. Během jara 2009 pak nepřímo podpořil euroskeptické ministrany, které s „jeho“ programem kandidovaly ve volbách do Evropského parlamentu. Tyto strany však ve volbách naprosto propadly, a Klaus tak ztratil solidní institucionální bázi, kterou mu dříve poskytovala ODS.

Další porážka přišla, když poslanci a senátoři schválili ústavními většinami Lisabonskou smlouvu, a to navzdory prezidentovým temným varováním. Klaus vyjádřil nad tímto vývojem zklamání, ale nevzdal se.

Když skupina senátorů za ODS oznámila, že podá proti Lisabonské smlouvě další stížnost, prezident se rozhodl „velkoryse“ čekat, dokud senátoři nevymyslí, na co si vlastně chtějí stěžovat a svoji stížnost nezformulují. Od počátku bylo jasné, že jde o zdržovací taktiku, jejímž cílem bylo především umožnit Klausovi, aby nemusel Lisabonskou smlouvu ratifikovat před opakovaným referendem v Irsku. Dařilo se zdržovat téměř půl roku.

Jenže pak Irové smlouvu velkou většinou schválili. Vezmeme-li v úvahu, že ve svých různých vyjádřeních Klaus nezakrýval naději, že Irové Lisabonskou smlouvu znovu odmítnou, bylo nepochybně jeho velkou porážkou, když smlouva napodruhé v Irsku prošla.

Náš neúnavný prezident ovšem hned po irském referendu změnil taktiku a oznámil, že pro svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou bude požadovat vyjednání výjimky pro Českou republiku z Evropské listiny základních práv, kterou zdůvodnil obavami, že by sudetští Němci jinak mohli využít Lisabonské smlouvy k žalobám na český stát o navrácení majetku. Prezidentovi spolupracovníci sice prohlašovali, že se Klaus nespokojí s kdejakou výjimkou (například v podobě závazku EU, že českou výjimku připojí k přístupové smlouvě s Chorvatskem), ale Klaus se ocitl pod takovým tlakem celé Evropy, že mu nakonec zcela stačilo jako „záruka“ přesně to, co jeho spolupracovníci prohlašovali za nedostatečné.

Ačkoliv některá česká média popisovala Klausovu výjimku jako výhru prezidenta a České republiky, ve skutečnosti prezident svým vyděračským postupem znemožnil v EU nejen svoji zemi, ale definitivně i sám sebe. Pokud se chce kdokoliv, kdo vládne nějakým cizím jazykem, přesvědčit o tom, jakou pověst sobě i své zemi Klaus svým postupem vydobyl, stačí si zadat jeho jméno do internetových vyhledávačů.

Navíc je velmi pravděpodobné, že ani ona slavná výjimka nakonec platit nebude. Buď proto, že některé země odmítnou ratifikovat jakoukoliv přístupovou smlouvu, která by text české výjimky obsahovala, nebo proto, že jí nařídí po podání stížností zrušit český Ústavní soud nebo Evropský soudní dvůr.

Klausova největší porážka ovšem přišla, když Ústavní soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou. Prezident, který nás během roku pravidelně obeznamoval s vážným stavem svého svědomí ve vztahu k Lisabonské smlouvě, jež prý omezí naší suverenitu i svobodu, nakonec zcela háchovsky či benešovsky smlouvu podepsal.

Před tím sice ještě stačil učinit další dramatické prohlášení, ale nikdy už ze sebe nesmyje, že jeho „svědomí“ nakonec nebylo dostatečně silné, aby raději rezignoval. Ztratil tak úctu i mnohých euroskeptiků, kteří do něj vkládali poslední naděje.

I když jeho spolupracovníci nyní tajemně naznačují, že „boj neskončil“, a někteří se kloní k vystoupení České republiky z Evropské unie, Klaus je v podstatě odepsaná politická veličina. Je sice jisté, že se bude i nadále snažit dělat problémy Topolánkovi a jeho skupině v ODS a je dokonce možné, že nakonec jeho příznivci uspějí v převzetí stranických otěží. Nedá se ani vyloučit, že se Klaus coby „zachránce“ vrátí po skončení prezidentského mandátu do čela ODS. Jenže je velmi nepravděpodobné, že by Klaus ještě byl schopen oslovit kritickou masu voličů.

Jeho příznivci si totiž pletou podporu vyjadřovanou v průzkumech veřejného mínění prezidentovi, která není zanedbatelná (zejména když se populisticky bije za národní zájmy proti sudetským Němcům), s podporou politickou. Tu můžeme v současnosti měřit nejlépe podporou pro euroskeptické ministrany, popřípadě podporou pro klausovské křídlo v ODS. Ani při nejlepší vůli se nedá říct, že by tato podpora byla dostačující k tomu, aby se Klaus v případě návratu do stranické politiky nezačal podobat důchodci z Vysočiny.

Navíc se zdá, že kdysi bystrý duch poměrně rychle chátrá. Klausovy zápisky do deníčku, kterými nás oblažují některé deníky během jeho zahraničních cest, mají stále infantilnější a trapnou podobu. V podobně trapném duchu se nesl také prezidentův dopis „Láďovi“, který napsal svému tajemníkovi Jaklovi při příležitosti jeho 50. narozenin.

Pan prezident mimo jiné napsal: „Vaše osobní, lidské kvality z Vás spolu s Vašimi pevnými názory, ostrým viděním problémů a schopností jasně a přesvědčivě formulovat a argumentovat činí člověka, kterého si velmi vážím jako jednoho z nejbližších spolupracovníků. Jste výraznou a svébytnou osobností zde na Hradě i ve veřejném prostoru, v němž své názory dovedete mistrně prezentovat.“

Ano, „svébytnou“ osobností „rocker na Hradě“ skutečně je. Budeme se těšit na plakety za zásluhy a  k nim připojené dopisy pana prezidenta i pro další spolupracovníky. Například pro Petra Hájka, jehož „ostré vidění problémů“ se v podobě nábožensko-fundamentalistického blouznění a různých konspirativních teorií stává doslova pověstným.

Václav Klaus jistě ještě vyvolá nějakou tu kontroverzi, velkou šanci míchat kartami bude mít například po květnových volbách, až se bude sestavovat vláda. Užijeme si dosytosti i skutečnosti, že více než prezidentování se bude i nadále věnovat globálnímu (ne)oteplování.

Jeho politická trajektorie je ale jasně sestupná. Pokud se pustí například do dalších soubojů se soudcovským stavem, docela jistě po všech prohrách, které již utrpěl s Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem, skončí zase poražen. V Evropské unii už ho nebere vážně téměř nikdo a jeho skvělé vztahy s Kremlem, jak se ukázalo v minulosti, bohužel moc nepomáhají ani v okamžicích, v nichž by se hodily, například při energetických válkách EU s Ruskem.

Autor tohoto textu napsal v posledních letech o Václavu Klausovi mnoho kritických textů. Vysloužil si za to nálepku „klausobijce” a mohlo by ho proto těšit, když mu nyní dávají za pravdu i mnozí bývalí zastánci Klause. Jenže na českého prezidenta je tak smutný pohled, že se není z čeho těšit. Koneckonců reprezentuje naši zemi.

Naštěstí háchovsko-benešovská politická figura, jež mu coby dalšímu z českých prezidentů umožnila kapitulovat ve stylu hodném naší historie — tedy podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory údajně titánskému souboji s vlastním svědomím, vedla k přijetí Lisabonské smlouvy. Pro autora tohoto textu to znamená, že rok 2010 začne s novým prezidentem: Hermanem Van Rompuy.

Jistě to sice nebude postava tak zábavná a pro adolescentní česká média tak uhrančivá, jako je Klaus, ale zdá se být alespoň slušný a ve vztahu ke svému úkolu pokorný. To není málo. Ač si mohla EU jistě do svého čela zvolit větší osobnost, pro mnohé z nás, kdo se stydíme za českého prezidenta, bude i nenápadný Belgičan příjemným osvěžením. Takže vítejte, pane prezidente!