Začíná to být trochu děsivé: silný Sarkozy a Svaz pro lidové hnutí ve Francii, pevná ruka a nová dolce vita Silvia Berlusconiho v Itálii, stále se zvyšující náskok Cameronových konzervativců v Británii a naposled volby v Německu... pravicové kabinety dnes vládnou v Dánsku, Irsku, Švédsku i Finsku, v Polsku a také v Pobaltí. Obliba levice naproti tomu klesá. S výjimkou Slovenska, Norska a Portugalska nelze předpokládat, že by sociálnědemokratické či důrazně levicové strany zvítězily v jakémkoliv státě EU, kdyby se volby konaly nyní.

Čím to, že se pravici tolik daří? Část odpovědi lze nalézt v zamyšlení Rudolfa Kučery nad prohrou německé SPD v posledních parlamentních volbách. Kučera připomíná tři skutečnosti: protikrizové plány evropské levice jsou okázale rozhazovačné, přičemž zdravý rozum káže v nouzi šetřit a žitá zkušenost nespoléhat na sliby státu; současné levici scházejí lídři typu Gerharda Schrödera, Tonyho Blaira či Lionela Jospina, tedy politikové, kteří by byli schopni přesvědčit veřejnost, že jsou nejvhodnějšími vůdci do špatného počasí; a chybí tu i přesvědčivá levicová vize — celistvý program na řadu let dopředu, který by intelektuálně přesahoval vidinu věčného, trvalého a jakž takž solidárního růstu.

V každém z bodů má Rudolf Kučera kousek pravdy. Zvláště však ve třetím: vyjma islandské se žádná z evropských socialistických stran nepoučila v tom smyslu, že by na krizi reagovala výraznou kvalitativní změnou programu. Stále se jedná o stejné prorůstové koncepce, stále jde o zúročení investic do člověka ve zvýšení HDP. Platí přitom, že strany nalevo od sociální demokracie jsou myšlenkově ještě strnulejší. Zatímco umírněná levice kolísá mezi tradičním keynesiánstvím a novým blairismem, komunisté a jejich variety se pořád nerozhodli, zdali by nebylo lepší vrátit se přeci jen k Leninovi.