Začíná to být trochu děsivé: silný Sarkozy a Svaz pro lidové hnutí ve Francii, pevná ruka a nová dolce vita Silvia Berlusconiho v Itálii, stále se zvyšující náskok Cameronových konzervativců v Británii a naposled volby v Německu... pravicové kabinety dnes vládnou v Dánsku, Irsku, Švédsku i Finsku, v Polsku a také v Pobaltí. Obliba levice naproti tomu klesá. S výjimkou Slovenska, Norska a Portugalska nelze předpokládat, že by sociálnědemokratické či důrazně levicové strany zvítězily v jakémkoliv státě EU, kdyby se volby konaly nyní.

Čím to, že se pravici tolik daří? Část odpovědi lze nalézt v zamyšlení Rudolfa Kučery nad prohrou německé SPD v posledních parlamentních volbách. Kučera připomíná tři skutečnosti: protikrizové plány evropské levice jsou okázale rozhazovačné, přičemž zdravý rozum káže v nouzi šetřit a žitá zkušenost nespoléhat na sliby státu; současné levici scházejí lídři typu Gerharda Schrödera, Tonyho Blaira či Lionela Jospina, tedy politikové, kteří by byli schopni přesvědčit veřejnost, že jsou nejvhodnějšími vůdci do špatného počasí; a chybí tu i přesvědčivá levicová vize — celistvý program na řadu let dopředu, který by intelektuálně přesahoval vidinu věčného, trvalého a jakž takž solidárního růstu.

V každém z bodů má Rudolf Kučera kousek pravdy. Zvláště však ve třetím: vyjma islandské se žádná z evropských socialistických stran nepoučila v tom smyslu, že by na krizi reagovala výraznou kvalitativní změnou programu. Stále se jedná o stejné prorůstové koncepce, stále jde o zúročení investic do člověka ve zvýšení HDP. Platí přitom, že strany nalevo od sociální demokracie jsou myšlenkově ještě strnulejší. Zatímco umírněná levice kolísá mezi tradičním keynesiánstvím a novým blairismem, komunisté a jejich variety se pořád nerozhodli, zdali by nebylo lepší vrátit se přeci jen k Leninovi.

Dalo by se snad i vyvodit, že za oblibu pravicových stran může především levice sama. Tak jednoduché to ovšem není. Ke konci Kučerova komentáře je trefně podotknuto (a vnímavého čtenáře to jistě už také napadlo), že ani pravice nemá novátorskou protikrizovou vizi a rovněž ona nemůže splnit vše, co slíbila. Působí spíše odhodláním šetřit, důrazem na drobnou píli spořádaného občana a tvářemi Angely Merkelové, Nicolase Sakrozyho či Josého Manuela Barrosa. Proto je nakonec přesvědčivější.

Co může mít taková situace za důsledky? O ztrátě smyslu pravo-levého dělení politiky i o tom, že z něj profitují spíš strany pravice, se píše už řadu let. Krize jej ale nově zvýznamňuje. Filipínský myslitel a levicový teoretik Walden Bello dokonce označil současnou situaci za moment, kdy jsou dosavadní velké ideologie do značné míry střídány globálním sociáldemokratismem. Globální sociáldemokratismus tu přitom neznamená celistvé sociálnědemokratické myšlení, známé z politické teorie. Jde o kompromisní přístup k trhu, globalizaci, státním zásahům a vůbec ke všemu prakticky důležitému... kompromisní, to jest opouštějící ideofilosofické zakotvení, kompromisní, tedy vizionářsky prázdný.

Ačkoliv je možné z Bellových prognóz vycítit značné ideologické zaujetí, zůstává faktem, že právě stávající krize odhalila, jak moc se praktická politiky levice a pravice přiblížily. I konkrétních příkladů lze nalézt řadu: vládní intervence do vlastnických práv v Irsku, Francii či Nizozemí, záchrana krachujících společností za ohromných výdajů v Itálii, Španělsku a Británii, všeobecná ochota k dalšímu zadlužování nebo počáteční shoda na jednorázových podpůrných programech typu šrotovného. Jistě, na sbližování samotném ještě nemusí být nic špatného. Jestliže se však děje jenom u konkrétních kroků a nikoliv vizí, jež zůstávají víceméně stejné, to jest vzájemně se popírající, mohou nastat problémy.

Jaké? Takřka univerzální politologické pravidlo učí, že pokud uprázdní jistá politická síla část zájmového prostoru, zaplní jej jiná. Pravicové a levicové strany se prakticky sesunuly k sobě, aniž to zdůvodnily důslednou změnou vize. Prostor byl tudíž uprázdněn v obou částech spektra. Všeobecně se očekávalo, že výpadku tradičních stran využijí extrémistické skupiny. To se nepotvrdilo (i když výjimky existují). Většina prostoru zůstala nepokryta... ale ne prázdná. Nově se prosazující síly totiž nemusejí nutně mít stranickou podobu.

Tentokrát sociologická poučka říká, že pokud přestanou platit známá pravidla, začnou se ti, kdo chtějí něčeho dosáhnout, obracet k tradicí nejprověřenější formě organizace — ke klientským sítím. Bylo tomu tak ve všech kulturách a při kolapsech většiny říší; dělo se tak na konci pravěku, starověku i středověku. Jestliže obvyklé instituce veřejného života selhávají, oslovují se mecenáši, lokální šéfové, dobře zajištěné existence nebo úspěšnější příbuzní. Právě jejich vliv se následně stává rozhodujícím.

V našem kontextu nevystihuje klientelismus nic tak dobře, jako zásada „já na bráchu, brácha na mě“. Slavné je také reálsocialistické spoléhání se na známosti a současné utváření podpůrných struktur typu plzeňské či justiční "mafie". Klientské sítě však nejsou českým specifikem. Vazby neformální ochrany a vzájemné pomoci existují v politických kruzích všech států Evropy a nynější situace napomáhá k tomu, aby se taktéž všude rozvíjely.

Sblížení levice s pravicí během krize tedy neznamená, že se politikové začnou chovat slušněji a rozumněji. Spíše naopak. Bude-li stávající trend rozmělňování obecně politického sporu a věcné diskuse pokračovat, posílí v široké populaci sklon volit heslo, logo či osobnost, nikoliv koncept, program anebo argument, a problémy skutečného života se světem politiky nespojovat. To se projeví i na četnosti osobních střetů. Cosi jako vize jednotlivých stran pochopitelně zůstane. Půjde však o neprosaditelné náčrty ideálního světa, který je přijatelný vždycky jen pro část populace a který — a to především — nepřipouští možnost čestné dohody. V takové situaci se budou zájmové, lobbyistické a známostní vazby jevit co jediný prostředek dorozumění a lidé si na ně zvyknou. V posledku se může vrátit i podobná kultura, jaká panovala ve společnosti za minulého režimu u nás.

Dobrý čtenář nechť se však neleká. Nejen strany a lobbyisté tvoří politiku. Vše může dopadnout i jinak. Je ale nutné využít senzitivity, kterou zvýznamněním politického zákulisí nabízí právě současná krize, a podle zjištěného se zařídit. Ani před nadcházejícími volbami v České republice tak nebude třeba tolik sledovat na čem, případně na kom se jednotlivé strany profilují, ale čeho chtějí dosáhnout a čemu, případně komu prospívají. Vývoj současného politického prostoru v EU totiž nesměřuje doprava. Míří spíš šikmo dolů — od běžných politických idejí ke konkrétním, širší veřejnosti odcizeným zájmům.