Hugo Demartini (1931) patří k umělcům, kteří se na české výtvarné scéně prosadili v průběhu šedesátých let, v rámci obnoveného zájmu o konstruktivní principy evropského moderního umění. Částečná tolerance abstraktního umění, kterou tehdy do společnosti vnesly reformní ideje a snahy pokrokově smýšlejících lidí vybudovat socialismus s lidskou tváří, umožnila této umělecké generaci vystavovat jak v prestižních galeriích a muzeích v Čechách, tak i v zahraničí.

Prostřednictvím článků v základních evropských časopisech pro současné výtvarné umění a řady kolektivních zahraničních výstav se v té době představily „konstruktivní tendence českého a slovenského umění“ v Berlíně, Paříži a několika větších městech v Německu. Mezinárodní komunikaci našich předních umělců ukončila v roce 1968 ruská okupace ČSSR a následně roky normalizace, kdy činitelé Svazu výtvarných umělců záměrně likvidovali nežádoucí kontakty se zahraničním uměním.

Hugo Demartini tak spolu s řadou umělců výstav Nové citlivosti (1968; s Karlem Malichem, Milanem Grygarem, Stanislavem Kolíbalem, Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou, Zdeňkem Sýkorou aj. ), ale i některými členy Klubu konkretistů dosáhl v mládí úspěchu na evropské výtvarné scéně a v dalších dvaceti letech pokračoval ve své sochařské tvorbě v okruhu spřízněných tvůrců „neoficiálního umění“.

V šedesátých a sedmdesátých letech Hugo Demartini vytvářel strukturní reliéfy skulptur z různě v ploše i v prostoru artikulovaných polokoulí, jejich pochromovaný zrcadlový povrch vtahoval diváky dovnitř do technicky dokonale působivé sochy z prefabrikovaných elementů.

V sedmdesátých letech jeho tvorbu podstatně ovlivnily prostorové demonstrace plastiky-objektu a využití prvku náhody v akčním umění. Akční principy uplatnil jako autor na uměleckém Setkání v Netvořících (1983) aj. V souvislosti s vytvářením sochy na určité místo a s procesem minimalizace vznikaly jeho skulpturní projekty jako modely jiné skutečnosti a místa pro intenzivní meditace, které jsou svědectvím o vytrvalém „hledání smyslu umění, ale i společného smyslu“.

Od osmdesátých let autor tvořil a vystavoval v přátelském kruhu volného sdružení „Zaostalí“ (s malíři Bedřichem Dlouhý, Zdeňkem Beranem a Pavlem Nešlehou, architektem Karlem Koubou a hudebním skladatelem Janem Klusákem). V průběhu devadesátých let působil jako profesor sochařské školy AVU v Praze a zúčastňoval se výstav široké platformy umělců Nové skupiny.

V posledních deseti letech žil a tvořil sochař Hugo Demartini ve své usedlosti v Sumrakově na Českomoravské vysočině. Rozloučení s ním se uskuteční ve čtvrtek 23. září ve 12 hodin ve velké obřadní síni pražského krematoria ve Strašnicích.