K plánovanému rušení některých lokálních železničních tratí už bylo řečeno asi všechno. Znamenitě to vystihl v našem listě Marek Tomek v článku Tak ta železnice zajde: „Železnice je jako živý organismus. Čím více ji osekáváme, tím rychleji umírá.“ Jinými slovy to řekl i můj francouzský bratr Martin, když jsme onehdy jeli krásnou krajinou kymácivým vlakem po nějaké křivolaké trati na Rakovnicku: „To je krása! Vy se tak máte! Ale to všechno postupně půjde do prdele, jako to šlo ve Francii.“

Jiným způsobem to naznačil ministr dopravy Vít Bárta, jenž hodlá „z bruselských peněz určených na železniční stavby vzít dalších zhruba devět miliard a přesunout je na stavby silnic“ (LN 15. 9. 2010). Musíme si uvědomit, i když to zdánlivě zní demagogicky, že automobilový průmysl si nevystačí jenom se zákazníky, kteří automobil chtějí, ale potřebuje přinutit ke koupi automobilu i ty, kteří ho nechtějí. Tedy jde o to, aby lidé neměli jinou možnost dopravy. Jak říká můj francouzský bratr: „U nás se bez auta nehneš. A to bude u vás taky.“ (A já mám chuť mu za ta jeho blbá chytrá věštecká slova vždycky jednu natankovat.) Paradoxem je, vypráví dále francouzský bratr, že s tím autem se pak stejně nehneš, jaké jsou všude na silnicích zácpy. A o to výrobcům aut jde také: abys v automobilu trávil co nejvíce času. Abys na něm byl závislý jako na invalidním vozíku. Pak by člověk ovšem docenil, kdyby v autě bylo i WC. (Tak přechytralý je můj bratr, což mě často jako vzděláním zedníka až uráží. Proto ani vás jeho univerzitními myšlenkami nebudu mořit.)