Laureát Nobelovy ceny za ekonomiku James Tobin navrhl daň spojovanou později s jeho jménem už v roce 1972, rok poté, co přestaly fungovat mezinárodní regulace měnových obchodů v rámci brettonwoodského systému, když prezident Nixon zrušil konvertibilitu dolaru za zlato. Tobinův návrh zdanění mezinárodních měnových transakcí malou daní měl přispět k udržení stability tím, že znevýhodní krátkodobé spekulativní měnové obchody, při kterých jde o velké částky přesunované kvůli minimálním cenovým rozdílům. Tato prostá myšlenka se dosud, až na níže uvedené výjimky, nerealizovala, přestože opakující se krize, při kterých spekulanti ruinují národní hospodářství různých zemí, když svůj kapitál bleskově přesunují jinam, jak to zažili v Mexiku, Jihovýchodní Asii, Rusku nebo Argentině, dávají Tobinovi za pravdu. No a vynikající globální ekonomická krize uplynulých let samozřejmě také. V důsledku krize se dnes o zavedení nějaké formy Tobinovy daně vážně uvažuje.

Tobin v roce 2001 uvažoval o dani ve výši 0,5 % a jeho cílem byla především měnová stabilita. Dnes se diskuse rozšířila: vedle daně z měnových transakcí (CTT — currency transaction tax) se zvažuje obecnější daň z finančních transakcí (FTT — financial transaction tax) a pozornost se věnuje i použití daňového výnosu. Také uvažovaná sazba daně je podstatně nižší. Nejčastěji se dnes uvádí jako rozumná míra, nezatěžující finanční pohyby neúnosně, pro začátek daň ve výši 0,005 %, což dává smysl, protože některé spekulační obchody pracují s rozdílem ceny třeba 0,00001 %. Výnosy z daně by přesto nebyly zanedbatelné, protože různé druhy finančních spekulací, které nemají nic společného s reálnou ekonomikou (obchodování se zbožím a službami) činí více než 95 % všech platebních operací a jedná se o stovky bilionů dolarů ročně (ne, to není chyba, nejsou to miliardy). Při takových podmínkách omezení na měnové transakce jeden z odhadů předpokládá pokles spekulací o 14 % a výnos daně kolem 33 miliard ročně. Odhady nevládních organizací počítající se zdaněním všech finančních transakcí mluví o 150—300 miliardách, OSN uvádí 225 miliard ročně. Nejčastěji se navrhuje využití pro financování rozvojové pomoci. V současné době vlády bohatých zemí poskytují na rozvojovou spolupráci jen něco přes 100 miliard dolarů ročně. Málo? Ano, málo.