V zimě jsem v Praze navštívil několik zajímavých výstav. Ale nechci teď psát o obrazech a malířích, i když by si každý zasloužil hlubší pozornost.

Josef Liesler a Jan Bauch. Přehled celoživotního díla plodných a všestranných osobností, které dokázaly rozvinout vlastní estetický charakter přes všechny agresivní i podmanivé proměny našeho století. Oba malíři tomuto století patří.

Vlastimil Beneš zas vystavil obsáhlý soubor klidných a prostě poetických pohledů na města a krajiny. Zvláštní rys: ani na jednom obraze není člověk, ačkoli dům, město a krajina jsou traktovány zřetelně jako kulturní a tedy lidský jev.

Vladimír Komárek představil svoji atmosféru jednoho kultivovaného malířského rejstříku, jedné promyšlené malířské tóniny, které důsledně využívá k meditativním variacím. Mají stále elementárnější výraz.

Jaroslav Serých nás překvapil sérií měděných desek a abstraktními, barevně glazovanými reliéfy a symbolickými názvy. Grafik originálně pojal měděnou desku většího formátu ne jako materiál, do kterého by chtěl rýt a z kterého by mohl tisknout, ale jako vlastní a samostatný výrazový materiál. Působivé objekty v celku i detailu spojují pocit klasické reliéfní desky, ikony a plasticity současných technických panelů.

Odlišnost, rozmanitost, pestrost různost východisek, výraznost technického zpracování a rukopisu, osobitost talentu, věrnost vlastní tradici a naprostá svoboda projevu těch starších i těch mladších, obou generací — to vše mi udělalo radost jako dobrá znamení naší současné výtvarné kultury. Je živá.

Zajímavých výstav bylo přes zimu víc. Uvádím tu jen pět výrazných autorů, s nimiž se většinou již každý čtenář setkal. Zároveň chci mít konkrétní základ pro úvahu, kterou sleduju.

O každém z malířů jsem měl možnost hovořit s několika zájemci. Diváci byli z různých vrstev, různého věku, ale spojoval je zájem o věc a určitá úroveň vzdělání. Vylučuju nedorozumění nebo zaujatost. A nyní co mě zaujalo: Každému se líbilo něco jiného, dojmy byly rozličné, názory si odporovaly. Docházelo k diskusím. Argumentovalo se a názory se příkře vyhraňovaly. Co jeden z diváků považoval za krásné, jiný měl za konvenci. Byly taky hlasy, které odsoudily všechno jako staré haraburdí a oficiální komerci.

Pět různých výtvarníků, pestře viděný svět. A kolik diváků, tolik různých názorů. Ještě pestřeji viděné umění. Když řekneme, že každý má svůj názor, můžeme také říct, že každý má svou pravdu?

Výtvarníci, protože předložili hotové věci a ve dvou osobnostech do jisté míry i hotové životy, jsou mimo úvahy. Tvořivý člověk nepředkládá názory, předkládá hotovou věc. Malíř hodně pracoval. Do obrazu vložil talent, vzdělání, zkušenosti, cit. Pracoval dlouho. Divákovi stačí minuta, někdy jen pohled, aby řekl, že je to krásné. Divák má svým výrokem okamžitě pocit, že je spolutvůrce. Divákův pozitivní dojem, potlesk nebo volba, když taky kupuje nebo rozhoduje, se na obraze sebevědomě podílejí. Divák se podílí na společné existenci obrazu a výkladem, popisem, interpretací se chce podílet i na jeho duchovním obsahu. Divák, kritik, nákupčí, člen poroty nebo komisař výstavy a v jednom katalogu jsem dokonce četl pojem — tvůrce výstavy jsou důležitější než sám malíř. Autor obrazu je přijímán a někdy jen trpěn jako nějaká anonymní základna přírody v pozadí, která se bere samozřejmě. Jako když jdeme rozkvetlou loukou a rozhodujeme o tom, kterou květinu utrhneme, abychom ji učinili součástí kytice. Jsme pyšní na svoje umění dávat květiny do vázy. Zapomínáme, že každá kytka je živý organismus a že je součástí živého světa, jemuž říkáme příroda, součástí jiného světa, než jaký my máme v hlavě. Květiny rostly i bez našich úsudků.

Někdo pracoval a tvořil. Měl radost a starost o novou věc. Divák, konzument se chová jako oprávněný volič. Zná jediné umění, umění souhlasu a nesouhlasu. Líbí-nelíbí. Chci-nechci. Zajímá-nezajímá. Baví-nebaví. I největší umělci se museli pokorně sklánět před tímto dilematem. Nemohlo rozhodovat o jejich talentu, ale často rozhodovalo o jejich osudu. Kdo z diváků se pokorně zeptal na dilema umělců? A jak vůbec zní?

Také v dějinách můžeme pozorovat samozvané podílnictví na majetku tvořivého života. Rozhodovalo o kulturách celých etnických skupin a někdy i o jejich fyzické existenci. Rozhodl vkus despoty nebo přesila disponovaná jinou náladou.

Tvořit, něco hezkého dělat bude každý vždycky sám na vlastní riziko. Kdokoli a bez rizika a třeba i kolektivně, davově bude hotovou věc kritizovat a bude si osvojovat právo rozhodnout o tom, jestli nová věc je dobrá nebo špatná.

Bude vždy rozdíl mezi krejčím, který šaty šije, a mezi zákazníkem, který se v těch šatech podle svého cítí. Kdo tvoří kulturu? Ten, kdo ji dělá nebo ten, kdo ji nosí? Otázka není míněna ironicky, nýbrž vážně. Kultura je vztah tvůrce a konzumenta. Jen folklór může žít sám pro sebe. Do určité doby byl vztah tvůrce a konzumenta harmonický. Umělec pracoval na zakázku. Žádný Matyáš Braun nevyráběl sochy v nadživotní velikosti jen pro svoje potěšení a žádný Karel Škréta si nedával svoje obrazy za skříň. Pracovalo se v určitém stylu a zákazník nebyl tak zcela náš pán. Spoléhal na umělce.

Od určité doby, a za mezník bych považoval Francouzskou revoluci, začíná kultura fungovat jako zboží. I tady se prosazuje zákon hodnoty, je nabídka a poptávka. Moderní svět má s trhem neustálé potíže. Tady je nedostatek, tam jsou přebytky, tady chybí základní věci, tam se vydělává na luxusu. Nikdo spolehlivě nezmapoval, co má vlastně miliardové lidstvo za lubem, když míní, že chce to a nechce ono. Hledají se různé zákony, ale pestrost světa je vždycky předčí.

Nevím, jestli se tvůrčí člověk může cítit svobodněji a jistěji, když ví, že neexistuje žádná norma, ba ani zvyklost, která by rozhodla o kvalitě jeho díla. Často si také říkám, když pozoruju pestrost současné kultury, jestli vůbec pojem norma a kvalita (hodnota, krása, pravdivost, působivost a cena) mají vůbec pro současnou tvorbu, ale i vnímání nějaký význam a platnost. Dalo by se na tisíci příkladech prokázat že na všechno, kromě hladu, jsou a můžou být nejméně dva názory. Tento triviální objev považuju za epochální, tj. za charakteristický pro naši dobu. Náš svět je pestrým a nikdo ho už nedokáže skloubit do jednoho stylu, v jednotném stylu zpracovat, postavit pod jeden zákon a zákoník. Stylem naší doby je pestrost.

Krásné? Nevím. Těžko. Je to zajímavé a jako vždy jen pro někoho.

Někomu vadí, že neví, co si má myslet a dělat. Někomu vadí, že ví co chce, ale nemůže to dělat. Někomu vadí, že dělá to, co nechce. Kdo má radost?

Zdánlivě je vše reglementováno od útlého předškolního věku a vlastně začíná se plánovat i politika populační. Vše funguje podle určitých řádů a předpisů, podle smluv. Doprava, soudnictví, vojska, rybolov. Ve skutečnosti se věci a jevy posunují vlastní tíží a kdo chce, vybočí taky kam chce. Nemůžeme se divit, že pár lidí má na jeden obrázek různé názory.

Idealista ještě pořád hledá vlastní objektivní normy. Moralista pořád ještě doporučuje nějaké zásady. Humanista prosí o toleranci. Racionalista vydává zákony a konvence a dohlíží na jejich plnění. Terorista si násilím vynucuje víc než pozornost. A kolik církví a kolik je teologií? Romantici a hysterikové čarují ze svého nadšení a narkotického opojení. Pořád se hledá výklad, systém, pojetí, klíč, tajenka, ale proč? Stále ještě funguje ideál harmoničnosti. Pořád se někdo bojí, jestli jedná správně. Pořád chce mít někdo záruku, že se nemýlí. Všichni volají po svobodě, ale ne proto, aby měli pocit nezávislosti, klidu, řádu a pořádku. Pestrý svět, který je naší realitou, je svět protikladů. Klid, pokoj a řád je všude jen zdánlivý. Naším stylem je pestrá neúplnost!

Stále ještě příliš žijeme z minulé kultury, z které bychom si chtěli brát příklad. Vytvářela vždy celistvý řád. Měla ovšem vždy taky svoje zeměpisné i dějepisné hranice, ale v rámci těch hranic se každý cítil v řádu. Podle řádu byl třeba i upalován nebo obdivován. Po této minulé, řekl bych klasické kultuře a kulturách se nám může stýskat, může se nám líbit, ale nemá pro nás žádný jiný význam, než jaký pro nás mají význam dějiny.

Dnes je víc stylů než jazyků. Domyšleno, je tolik stylů, kolik je lidí. Státy stěží udržují svoje abstraktní hranice a národy dnes už obtížně prokazují svou identitu. Je dost pokusů o umělou jednotu, ale i povrchní analýza ukazuje, že živelné prolínání je silnější. O skutečně úspěšné integraci lze hovořit pouze tam, kde se tisíce mozků spojilo k rozsáhlému technickému projektu, který je často i úspěšně realizován.

Všechny stylotvorné pokusy patří minulosti. Často si stýskáme a říkáme, že by bylo třeba vytvořit nový styl. Ale žádný styl nikdy nevznikl z duchovní dezorientace jako potřeba obrany poznaných tradičních hodnot, nýbrž sám od sebe z možných sil okamžiků či staletí a z talentu určitých lidí. Náš svět se vyvíjí jinak, paralelně a v mnoha strukturách, je pestrý. Že se tato pestrost sama už živelně vyvinula v nový styl, usuzuju ze skutečnosti, že tento pestrý svět navzájem komunikuje.

Pestrý svět si vytvořil i vlastní a nové umění. Je jím žurnalistika. Tvoří pestré vědomí a je také obrazem pestrosti společného mínění. Noviny, rozhlas a televize, debaty v parlamentu, stávky, demonstrace a disidenti jsou tvůrčími silami naší doby. Politik se je snaží ovládnout nebo je jimi ovládán. Jsou umělci, kteří tvrdí, že se v této době rozpadu hodnot, produkce a konzumu, v této pestrosti informací, které často mají daleko k faktům, prostě nedá normálně pracovat. Hledají se nové formy výrazu. Někdo míní, že je vůbec všemu konec.

Ale svět je úžasně živý a pestrý.

A někdo pořád ještě maluje svůj obrázek bez nároku na cokoliv!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 4, duben 1981.)