1) Když mi bylo (v roce 1952) dvacet let, rozloučil jsem se s fabrikou, která mě po maturitě vzala, abych se „osvědčil", a začal jsem — nečlen SČM — studovat v Praze lékařskou fakultu. Byli jsme takoví, co já vím, dva v Praze. Snad si nás pěstovali jako maskoty. Zato jsem byl členem ilegální katolické studentské organizace, ale zrovna v té době jsme rozpustili ústředí, už nás bylo moc zavřených. Z ústředí jsme dostávali především jednotné meditační programy, což se dalo oželet, ale horší byla ztráta přehledu o nově přišlých aktivních katolických studentech na fakultách. Nevěřil jsem tenkrát moc na dialog, Mounier mi připadal politicky velice slabý. To mi spíš imponovali takoví Juan Donoso Cortés, Stefan Bandera nebo Bílá legie — krátkodobě operující ilegální slovenská organizace, která vysílala z rychle se přemisťujícího náklaďáku. Odkud se vzal můj odpor ke komunismu? Jako synek z buržoazní rodiny jsem sociálně nebyl ani tak proti, měl jsem pocit viny. Ale centrální zkušeností byly tehdy politické procesy. Z přímo mikroskopické analýzy „Žluté knihy o kardinálovi" (Mindszentym) v katolickém samizdatu (tehdy se tomu ještě tak neříkalo) jsem věděl, jak se dělá monstrproces. Podoba procesů s komunistickými pohlaváry do toho zcela zapadala. Dospěl jsem tehdy k jednoznačnému závěru, že komunismus je nejďábelštější systém v dějinách lidstva.

Dodatečně jsem četl Václava Černého Kritický měsíčník, Chalupeckého Listy a Fučíkův Vyšehrad. Z Patočky a Heideggera jsem nechápal ani řádku. Prokousával jsem se rukopisnými překlady z Maurice Blondela a tím, co vyšlo z Gabriela Marcela. Směrodatní byli pro mě tři Rusové: Soloněv, Berďajev, Rozanov (doslov ke komentáři „Legendy o velikém inkvizitoru" F.M. Dostojevského, Osamocení, Spadlé listí...) a Kafka. Z Čechů Weiner, Klíma; Demlovo Zapomenuté světlo a básně Jiřího Koláře jsem v té době dokonce nosil stále s sebou. A jako rádci pan profesor Vašica — půjčil mi v tom roce například neúplný rukopis Zahradníčkova Znamení moci — a pan František Pastor, finanční revizor ÚNV Praha, „škontrák" s pomněnkovýma očima, překladatel Romana Guardiniho; díky jim jsem „objevil" Starou Říši. A ovšem můj nezapomenutelný učitel jazyků doktor Karel Doubravský, veřejnosti naprosto neznámý polyhistor. Jednou jsem ho potkal na plošině trolejbusu, v odřeném huberťáku si nesl bandasku s polívkou z kantýny. Vyzvídal jsem, co soudí o Martinu Heideggerovi. Odpověděl mi: „Heideggera mám rád. Učí heroickému způsobu života." Taky jsme se bavívali o Juanu Donoso Cortésovi. Chválil jsem ho jako decisionistu (říkal s opovržením: „Buržoazie? To je diskutující třída!"), on mi v něm zase ukazoval vynikajícího dějinného prognostika.

Navzdory všem lepším předsevzetím jsem — jako buržoazní synek — ustavičně diskutoval, i s některými komunisty. Hlavně o procesech... Byli strašně rozpačití... No a o Protokolech Sionských mudrců (chápal jsem je trochu naopak, byl jsem zapřisáhlým obdivovatelem „Erec Izrael") a o tom, jak porazit komunismus, to ovšem jen s kamarády. Jednou týdně jsem přitom popíjel, snil jsem, ž se stanu světcem: něco jako greenovský whisky-priest. Mou whiskou bylo ovšem bulharské červené víno značky Melnik, litr třináct korun. Kdyby mě zázrakem nebyli vzali na vysokou školu, měl jsem naplánováno, že uteču na Západ. A tím se vlastně historie mého dvacátého roku smysluplně (?) uzavírá, protože to píšu na Západě, kam jsem po „životě plném bojů" nakonec přece jenom utek.

2) A co bych poradil dvacetiletým v dnešním Československu? Aby si dobře prostudovali marxismus! Ha, ha, řeknete. Ale pozor! To je totiž jediná cesta, jak se vymanit z oblbujícího vlivu jeho opakování jako formulky. A opakovat ty formulky budete — třeba při prověrce: s tím výsledkem, že nakonec zanevřete na jakoukoliv politiku vůbec. Nikdo po vás nebude chtít, abyste tomu věřili, jim jde právě o uvedený důsledek, a ten je horší, než kdybyste tomu uvěřili. Když se při tom studiu Marxe a ostatních „klasiků" budete pozorně dívat kolem sebe, pochopíte jako na modelovém příkladu, že se dá každá idea zkurvit. Budete-li se zajímat o pramennou historii, a to bych vám taky moc doporučoval, pochopíte potom snáz zkurvení té velké ideje antiky, katolicismus, ale zase pozor, tomu přece nejde o život a jeho paradoxii, ale o nirvánam, vyhasnutí.

Jinak bych se na vašem místě učil co nejvíce živých i mrtvých jazyků. Planetární společnost není tak unifikovaná, jak se často tvrdí (na jedné straně anglicky, na druhé rusky, a dohromady ALGOLem nebo kterým čertem), protože některé dnes zvlášť důležité věci se dají vyslovit a pochopit právě jen tím a tím a ne jiným jazykem nebo dokonce dialektem.

Na závěr docela konkrétně: snažte se za každou cenu si opatřit všechna čísla časopisu 150 000 SLOV, který už čtyři roky přináší překlady — mistrovsky vybrané analýzy — z celosvětového hlavně politického a literárního spektra. Lámejte si prosím nad všemi těmi pro a proti po nocích hlavy!

Co konkrétně budete dělat, vám stejně určí situace.

Jiří Němec, Vídeň