Společnost není pouhým součtem jedinců

Ondřej Kobza

Jean-Michel de Waele je belgickým politologem a profesorem Svobodné univerzity Bruselu. I když nerozumí světu, kde fotbalista vydělává desítky euro za minutu i ve spánku, pohled na levicové elity je pro něj občas rovněž skličující.

Před dvěma lety jste v České republice představil svůj projekt týkající se středoevropské levicové kultury na prahu 21. století. Proč jste to udělal?

Snažím se dávat dohromady univerzitní výzkum, politické strany, neziskové organizace, občanskou společnost a levicové intelektuály. Můj sen je, že se lidé k tomuto projektu přidají a nakonec bude fungovat sám o sobě. Levice ve střední Evropě vstupuje do přelomového období, které vyžaduje hlubokou reflexi. Druhým krokem je získat kontakt s odborovými organizacemi a celou řadou levicových proudů a hnutí, například antiglobalizačním hnutím, které zatím postrádají jasnou organizaci. Cílem není pomáhat připravit příští volby, ale pracovat v horizontu pěti, deseti let s co největším počtem lidí.

Projekt přirozeně musí být spojen s evropskou levicí, protože existuje řada problémů, které jim jsou společné: jak reagovat na globalizaci, jaká je úloha státu ve společnosti nebo sociální politiky? Ve střední Evropě jsou ale zcela jasná specifika a situace je často vážnější než ve zbytku Evropy.

Jaké jsou vaše motivace k bádání o levici ve střední Evropě?

Pociťuji obrovskou vášeň pro tento region, jeho historii a kulturu. Vše se tu velmi rychle mění a mládež je velmi otevřená. Jsem také levicovým profesorem a říkám to otevřeně, protože k tomu mám důvody značně osobní, ale i rozumové. Zabývám se politickou vědou, pro kterou je dědictví minulosti, a nejen té komunistické, nesmírně zajímavý problém.

Jsou zde i politické důvody, protože v Evropě potřebujeme mít všude silné levicové strany. Pro mě jako belgického levicového občana, je důležité, aby byla silná levice i v České republice, jestliže chceme spolu za deset, možná za dvacet, let budovat jednotnou evropskou levici. Můj zájem je také dán vzestupem populismu v Polsku, na Slovensku a v Rumunsku, kde se domnívám, že jedním z důvodů je právě slabost tamní levice. Nyní je ale moje práce čistě akademická a vědecká a nechci být placen žádnou stranou. Na druhé straně jsem osobou, která je nesmírně kritická vůči levici. Sama o sobě mi někdy způsobuje spíše beznaděj a je pro mě skličující občas vidět levicové elity.

Svou identitu definujete politicky. Můžete rozvést, co ve vašem případě znamená být „levicovým člověkem“? Znamená to pouhé vymezení vůči pravici nebo to můžete vymezit pozitivně?

Když říkám, že jsem levicový, neříkám, že bych chtěl sekat hlavy na pravici ani to, že komunistický režim je mi sympatický. Ve střední Evropě spojujeme levici s něčím, co je svázáno s minulostí. Je to naopak, levice je spojena s budoucností.

Věřím tomu, že zisk nemůže měnit svět, protože to není jediná hodnota, která by měla řídit naši společnost. Je ale zcela zřejmé, že řemeslník nebo pekař musí mít na konci měsíce zisk. Ale nemyslím si, že velké banky a podniky musí vydělávat stále víc a víc. V kterém světě to žijeme, když v den, kdy se hraje fotbal, Ronaldinho si může vydělat 50 EUR za vteřinu? Ronaldinho se jde vyčůrat na deset vteřin a vydělá si 500 EUR. On spí, pracuje, pije a vydělává 50 EUR za vteřinu. Jsem na levici proto, že není normální, abychom souhlasili s tím, že učitel, zdravotní sestra nebo dělník byli tak špatně placeni a přitom považovali za samozřejmé, že nějaký fotbalista nebo zpěvák si vydělává tolik peněz. Aniž bych někomu škodil, pokud bude Ronaldinho vydělávat desetkrát méně, stále se mu bude žít dobře, ale dáme světu určitý smysl morálky a hodnot.

Máme před sebou dva modely společnosti — USA a evropský model. Jestliže se díváme na míru nerovností, na výši kriminality, na sociální mobilitu nebo kvalitu zdraví, tak je Evropa napřed. Jsem levicový, protože toto je podle mě mnohem důležitější než zisk několika nadnárodních společností.

Je znám váš respekt vůči Václavu Havlovi. Které aspekty projevu jeho osobnosti oceňujete a se kterými se cítíte být v rozporu?

Mám nesmírný respekt pro Havlův život, pro cenu, kterou sám platil za svobodu v době, kdy této republice jiní Havlové chyběli. Četba Havla je však etickou a morální četbou, nikoliv četbou politickou nebo sociální. Mám problém s Havlovým odmítnutím politických organizací. Zdá se mi, že má elitářský pohled na věci. Odmítá politické strany z toho důvodu, že mu nezapadají do konceptu velké politiky, politiky s velkým P, a tím mu nezbývá prostor na každodenní politiku, tu poníženou nízkou úroveň politiky. Ve skutečnosti právě toto je politika. Demokratická politika jsou nudní lidé, kteří řeší nudné problémy. To není diskuze mezi dobrem a zlem, mezi anděly a ďábly. Politický život v Rakousku, Švédsku je příšerně nudný, politici tam nemají žádnou intelektuální debatu, ale podívejte se, jak se tam občanům dobře žije. Havel, stejně jako celá řada intelektuálních elit 19. století, neakceptuje rozčarování z demokracie, které způsobily politické strany tím, že rozdělují lidi. Ale toto je politika reprezentativní demokracie.

Jak vnímáte současný stav české levice?

Česká levice je velmi specifická. ČR je jediná středoevropská země s organizovanou, sjednocenou a demokratickou levicí. ČSSD je strana, která přes všechny volební prohry, skandály stále také velmi dobře odolává. Ale pokud se dnes nepromění, bude mít problémy. Je to strana založená na svých elitách. Klaus a ODS nesmírně pomáhají ČSSD. Ale jestliže ODS bude mít proevropštější vedení, ČSSD bude mít problémy. Chybí jí skutečná politická platforma a ideová linie. Je nezbytné omladit kádry strany, dostat stranu do občanské společnosti, do regionů a do obcí. Nezbytně by se měla ujmout modernizační role ve společnosti stejně jako se to podařilo socialistům ve Španělsku. Celá vlna současné španělské kultury, divadla a filmu nebo hospodářská dynamika je výsledek této politické a sociální modernizace. ČSSD má velký volební a sociální potenciál a nyní je na křižovatce své historie. Další levicově orientovaní lidé jsou mezi voliči Strany zelených nebo v celé řadě občanských sdružení, která hájí lidská práva a práva minorit. Je velkou výzvou, aby levice získala tyto nové skupiny, přičemž by stále chránila své tradiční sociální skupiny. Musí se vytvořit aliance mezi dělníky, zaměstnanci veřejných sféry a skupinami vzdělaných a kulturně vyspělých elit, které se zajímají o zcela jiné problémy.

Filozof Václav Bělohradský říká, že volbami se nic moc nezmění, ať už je u vlády levice či pravice. Ale je důležitý proces oné změny. Nejsou potom programové proklamace stran zbytečné?

Stále dodneška dochází ke změnám bez alternativ. Rozumějme sice, že když je u moci ODS, dělá jinou politiku, ale přinejmenším do vstupu do EU byl ten rozdíl velmi malý. Neexistuje tu nějaký alternativní projekt levice. Způsob, jak dělat méně zla a méně nespravedlností než pravice, není dostačující alternativou. Jestliže chceme, aby lidé diskutovali o politice, musíme jim dát vize do budoucnosti. Samozřejmě je nutné pracovat na každodenních problémech, aby byly opravené silnice, kanalizace a pečovalo se o veřejná prostranství. To je malá politika, ale vedle ní je zapotřebí mít dlouhodobou politiku. Žádný politik zde nevytvořil vizi, co chcete od ČR v roce 2030. Jaký druh společnosti? Jaký vzdělávací systém? Jaký projekt? Chcete být novým Švýcarskem nebo novým Švédskem? Pokud chcete politizovat společnost, musíte jí nechat skutečný výběr.

Lidé se nezajímají, pokud se domnívají, že nemají volbu. Vidíme to dobře na příkladu francouzských referend: pokud mají možnost jakési historické volby, tak jdou a volí. Jestliže mají hlasovat jen pro méně zkorumpovanou stranu, tak zůstanou doma. V každém případě se příliš nebaví o politice v kavárnách. Já jsem pro to, aby se lidé bavili v kavárnách o politice a k tomu je jim zapotřebí dát témata, aby spolu nesouhlasili. Být proti ODS kvůli skandálům není výsledkem ani předmětem pro diskuzi.

Co říkáte na kritiku Tonyho Blaira, či Gerharda Schrödera, že ustoupili ze svých levicových pozic a vytvořili určitou krizi levice?

Někdo říká, že oni dostali evropskou levici do krize, ale já si nemyslím, že by je k tomu levice potřebovala. Oni nejsou důvodem krize. Oni jsou jedním z pokusů, kterým se levice pokusila odpovědět na svoji krizi. Že Blair mohl dělat svou politiku, nebylo umožněno anglickým volebním systémem, protože si myslím, že levice nevyhrává, pokud není skutečně levicovou. Pokud se levice snaží být centristickou, tak ztrácí pokaždé. Levice dnes musí přestat věřit, že bude sama řídit zemi. Přinejmenším bude vládnout se stranami Zelených. Sociální struktura je mnohem komplexnější než byla před 20 lety a ve všech zemí Evropy jsme nuceni více ke koaličním vládám. Klíčovou otázkou je proto vytvoření levicových koalic.

Nejen levice v Evropě je v krizi, ale všechny demokratické strany jsou v krizi. Vzestup politického populismu klade stejné problémy jak levici, tak pravici. Le Pen působil prohry demokratické pravici po celou řadu let. Arlette Laguiller dělala to samé francouzské levici. Populismus a autoritativní strany jsou problémem pro všechny a z toho důvodu je velkou otázkou: co může levice nabídnout v 21. století? Jak levice může chránit ty, kteří prohrávají s globalizací?

Co by tedy mělo být hlavním postojem levice tak, aby se nedefinovala pouze vymezováním se vůči pravici?

Dnes se levice zajímá hlavně o veřejný zájem. Je přesvědčená o tom, že štěstí každého jedince nestačí k vytvoření celkového blahobytu. Levice předpokládá, že je zapotřebí mít rovnost šancí, protože syn z dobré rodiny má zcela jiné šance, než někdo, kdo je synem nezaměstnaného. Můžeme mít vizi, že existují zvýhodněné a znevýhodněné sociální skupiny, ale je třeba dát šanci každému. To neznamená trestat ty, kteří toho mají víc. Ani to neznamená, že ti co mají handicap, že tento handicap nakonec překonají. Ale přinejmenším je třeba jim dát šanci. Pro mě není přijatelná pravicová představa, že všichni jsou individuálně na stejné startovací čáře a jen nejlepší vítězí. Společnost není pouhým součtem jedinců.

Profil:

Jean-Michel de Waele (*1961) je belgický politolog, profesor a ředitel CEVIPOL (Centrum pro studium politického života) při Svobodné univerzitě v Bruselu (ULB). Patří k předním evropským specialistům na středoevropskou politiku a politické strany. Opakovaně přednáší na univerzitách ve Francii, Rumunsku, Polsku a v Kanadě. V současné době vede výzkumy především k tématu dopadu evropské integrace na sociální a politické aktéry ve střední Evropě, středoevropské europoslance a otázky vnitřní politiky v Bulharsku, Rumunsku a Chorvatsku.