Pravdivých informací o našem zdravotnictví dostávají lidé málo a zpráva ČTK ze 12. září 2010 „Některá města v Ústeckém kraji se zbavují nemocnic, nemají peníze“ také chápáním problému a přesností informací nevyniká. Osud nemocnic v Ústeckém kraji je ovšem docela vhodný jako příklad, na kterém se dá demonstrovat většina typických chyb při zacházení s nemocnicemi v krajích.

Základní chybu udělala Poslanecká sněmovna po přechodu na krajské zřízení v roce 2000. Všechny nemocnice okresního formátu převedla z majetku státu do majetku krajů a ve špatném zákoně výslovně neuvedla, že jde o majetek, který kraj zavazuje, aby ho používal k zajišťování Ústavou ČR garantované dostupnosti zdravotní péče. Tuto přenesenou působnost mohly kraje zaručovat jen při vlastnické kontrole nemocnic, státní působnost nelze přenést na soukromý subjekt.

V této fázi selhal Ústavní soud, když rozhodl, že kraje všechny jim svěřené nemocnice smějí prodávat a nedodal, že jen za podmínky, že nejdříve postaví náhradní kapacitu. Teprve později Ústavní soud svou chybu opravil a konstatoval, že kraje odpovídají za dostupnost veškeré zdravotní péče na svém území.

Kraje, ovládané až na jednu výjimku ODS, výroku Ústavního soudu nedbaly a zacházely s nemocnicemi libovolně. Jako záminka k prodeji sloužilo obvykle zadlužení nemocnic, které ovšem bylo důsledkem neplnění povinností kraje jako hospodáře. Podobné „zdůvodnění“ měl již dříve i osudný převod nemocnic na kraje. Tehdy šlo především o neschopnost ministerstva, ale později se metoda vytunelování a záměrného úpadku nemocnice stala zavedeným postupem s cílem levně privatizovat. Některé kraje prodávaly nemocnice více a jiné méně, ale vždy tak, že tento společný majetek občanů předaly nabyvatelům za zlomek hodnoty. Sleva představovala, například ve Středočeském kraji, i 95 % tržní ceny. Byla poskytnuta za neexistující výhody, a pokud byly ve smlouvě vůbec nějaké závazky, nebyly zajištěny žádnými sankcemi. Trestní oznámení podané Svazem pacientů ČR bylo bez vyšetřování odloženo.

Kraje a potom i města, která dostala některé nemocnice do správy a zanedbala je, vyhlašovaly, že se musejí nemocnic „zbavovat“, jako by to byla škodlivá přítěž a ne důležitá opora občanů. Jen trochu odlišnou formou byl dlouhodobý pronájem skoro zadarmo, použitý například v Olomouci. Prakticky také vede ke ztrátě objektů bez náhrady a lepší je to jen tím, že zůstanou zachovány pozemky.

V Ústeckém kraji si kraj ponechal vliv na největší nemocnice, ale osud menších, dříve okresních nemocnic značně ovlivnily postoje měst a ne zcela pochopitelná stanoviska pojišťoven, především VZP. Situace byla také rozdílná podle personálního obsazení vedení nemocnic. Nejlépe dopadla Podřipská nemocnice s poliklinikou v Roudnici, protože na vedoucích místech společnosti, která ji koupila, jsou lidé prokazující zájem a úsilí budovat tuto nemocnici do podoby, obsahu a rozsahu, jaký je v tomto místě potřeba. A dokazují, že poctivý záměr se při schopném vedení dá realizovat i při omezených ekonomických možnostech. Riziko pro roudnické občany je v tom, že současný úspěch závisí do značné míry na zdraví dvou lidí, kteří to zatím dobře vedou.

Nad propastí balancuje velmi potřebná Žatecká nemocnice. Zachránilo ji před zánikem v důsledku neodpovědnosti tehdejšího vedení kraje město, ale je dodnes ohrožována nepochopitelnými restrikcemi VZP a možná i chybami vedení. V zápase s VZP nemocnici pomáhal i Svaz pacientů ČR. Pronájem nebo prodej nemocnice samozřejmě nemůže být řešením prospěšným pro pacienty. V takovém případě žádné peníze nepřibudou, ale naopak začnou více unikat. Z činností nemocnice zbude jen to, co se vyplatí provozovat, a nemocnice se propadne do záhuby, tak jako nemocnice v Lounech.

Právě případ Louny je typickou ukázkou, k čemu vede privatizace takové důležité nemocnice s více než stoletou tradicí postupného budování. Sotva vypršela hloupá, zcela nedostatečná a asi záměrně špatná privatizační podmínka, že bude nemocnice nejméně pět let sloužit zdravotnictví v plném rozsahu, Lounští o nemocnici přišli bez náhrady. A stalo se to pro malost a nerozhodnost a možná i zkorumpovanost městského zastupitelstva, které před pěti lety odmítlo nemocnici převzít. Ovšem prvotní příčinou bylo selhání kraje, který byl odpovědný za udržení nemocnice pod kontrolou v rámci přenesené působnosti.

Na osud Loun by měli myslet Žatečtí, nekoketovat s prodejem a místo toho posílit vedení nemocnice a přitvrdit v zápase s VZP. A Litoměřičtí dobře dělají, když nechtějí být bez záruk vydáni na milost a nemilost Krajské zdravotní.