Když čtu v posledních dnech všechny ty texty, věnované problémům s nečekaně vysokou úrodou solárních panelů na českých polích, vybavuje se mi věta — maxima bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsme do dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

Nelze totiž pochybovat o tom, že snaha podporovat rozvoj obnovitelných energetických zdrojů a tím snižovat naši závislost na neobnovitelných zdrojích fosilních paliv je chvályhodná. Jenže — tak už to chodí nejen v Rusku, jemuž jsme zvyklí se posmívat — ale i u nás: vždy je po ruce někdo, kdo vytvoří okolnosti, v nichž i ten nejlepší úmysl promění v černou můru, na které si ovšem někdo namastí kapsu.

Fotovoltatika je toho příkladem. Vysoké výkupní ceny plus výhodné daňové podmínky plus neschopnost a s velkou pravděpodobností neochota politiků včas reagovat na situaci, a jak výkupní ceny, tak daňové podmínky přizpůsobit reálné situaci, vytvořily stav, kdy se náhle všichni děsí, kolik že budeme od ledna platit za elektřinu. Ohleduplně se tomu říká, že náklady ponese koncový spotřebitel. Přeloženo do běžného jazyka to znamená, že všechno, co někdo na téhle situaci vydělá — a že toho bude dost a dost — zaplatí domácnosti i firmy v ceně spotřebované elektřiny, a je srdečně jedno, zda vyrobené spalováním hnědého uhlí, spouštěním uranových kazet do reaktoru, otáčením vodní turbíny nebo větrníku anebo svitem slunce na solární panel, když už jich tu máme tolik. Nedá se s tím prý dělat nic, jinak hrozí arbitráže, zejména od velkých investorů, kteří navíc sídlí v cizině a jejich advokáti by s námi pěkně zatočili. Navíc, jako všude, kam Slunce zasvitne, i tady je nejsilnější ze všech investorů ČEZ, a na ten jsou každá sněmovna i každá vláda krátká.

Snad abychom si nepřipadali zcela pitomě, máme příležitost si v novinách přečíst o španělských fištrónech, kteří si svítili na solární panely elektřinou vyrobenou dieselagregátem a pořád se jim to ještě vyplatilo. A zaslechl jsem i absurdní nápad, že nač plýtvat naftou, u nás by dozajista mohlo projít, kdyby někdo na jednom konci pole, na němž pěstuje solární panely, proud ze sítě odebíral a na opačném konci ho do ní za několikanásobek ceny dodával... (Absurdní? Jinde jistě, avšak tady?)

Lze se však dočíst i o způsobu, jak z problému ven: například s pomocí daní. Přicházejí s tím nápadem (někteří) komentátoři a nezaznamenal jsem, že by něco takového navrhl nějaký člen vlády rozpočtové odpovědnosti. Nanejvýš lze od odpovědných vládců zaslechnout varování, že takovéto opatření by mohli velcí hráči napadnout jakožto ohrožení svých investic.

Přitom jen nedávno ministr financí Kalousek navrhl zatížit zásadní daní výnosy stavebního spoření, když se ukázalo, že by střádaly stát (podle názorů finančních expertů) až příliš štědře a nezaslouženě podporoval. Vtírá se nehezké podezření, že ten nárůst koncových cen elektřiny, daň z výnosů stavebního spoření a rozpočtová odpovědnost mají něco společného: totiž poučku, že nejlépe se rozpočtová zodpovědnost provozuje v konfekční verzi, na účet těch nejmenších a nejslabších, pro které je arbitráž jen cizí slovo a ani nevědí, jak najmout dobrého právníka.

A co energie z obnovitelných zdrojů, s níž všechno začalo? Ta na to doplatí stejně, jako konečný spotřebitel: odpárat jejím zastáncům nálepku, že vlastně jen oni mohou za to, že elektřina podražila, bude hodně těžké.