Možná je dobře, že obecný lid ani neví, co ho čeká. Noviny, kde se o budoucnosti lidu obecného píše, nečte, naopak čte ty, kde se píše o osudech, které se týkají jen vyvolených. Možná by lidé propadali panice nebo se začali bouřit, možná by tomu ani nerozuměli.

Zdrcující četba: Cena elektřiny určitě poroste, Propouštění — až osm procent státních zaměstnanců, Soudit se bude dražší až o půlku, Živnostníci si za nemoc připlatí, Senioři v nemocnici za šedesát, mladí za sto (zvýšení poplatku ze pobyt v nemocnici), Budoucnost sportu — stát podpoří jen čtvrtinu svazů, „Nechci brát umělcům svobodu v tom, co umí; je však třeba zkontrolovat, jak se utrácejí veřejné peníze“ (ministr Jiří Besser), Čeká nás stáří, šetřete! (ministr Leoš Heger), Vláda hledá místo pro Topolánka i Paroubka, Nic neříkal, jen střílel…

Jen bloud by si mohl myslet, že unikne smyčce, která se stahuje. Zvláštní na tom je, že smyčka bude škrtit hlavně chudé. Bohatší se budou moci ještě dlouho pyšnit, jak ve smyslu předvolebních billboardů už nedopustí další zadlužování naší budoucnosti, konec zneužívání sociálních dávek (chudinou), ministr práce a sociálních věcí Jaroslav Drábek dokonce hlásá, že za nelegální práci musí hrozit vězení.

Tak se programem našich vládních představitelů, vzešlých z minulých voleb, stává hlavním národohospodářským úkolem v širším slova smyslu „přizpůsobit nepřizpůsobivé“ a konec lidové hýřivosti. Marně si nad tímto paradoxem doby, kdy vrchnost, která ještě před nedávnem pyšně „porcovala medvěda“, a nyní chce zachránit státní rozpočet i na nešťastnících, jež osud uvrhne do nemocnice, lámu hlavu. Je to ztráta soudnosti, elementárního vkusu? Nebo je to msta za výsměch? Bezmoc mocných, kteří si troufnou jenom na bezmocné? Nevím.

Nepopírám, že nutnost šetřit není jen záminkou, jak pokořit lid, nýbrž je to objektivní úkol celé společnosti, ale to vyznění, to vyznění, soudruhu Kalousku, má podobu trestu za chudobu. Poraďte mi, vy ekonome, z čeho mám šetřit na stáří? Co si mám ještě odepřít, když dávno si ani ničeho nedopřávám? (Jsou-li ještě nějaké rezervy, pak velice malé.) Nenechte se mýlit praotcem Janečkem, jenž Českou televizi představuje ve svém soukromém životě třeba jízdou na opulentní tříkolové příšeře. Svůj blahobyt praotec Janeček vybudoval na úsporách v televizi, jimiž se chlubí. Například výše autorských honorářů vzdělávacích pořadů v ČT je nyní vskutku v příkrém rozporu k tomu, co on sám představuje. Nákup bot autor odkládá napřesrok. Vím, co vás teď napadá: závist neúspěšného vůči úspěšnému! To je omyl. Jsem autorem úspěšným. Jsem stejně úspěšný jako stovky dalších úspěšných autorů, jejichž honoráře jsou podobně ubohé. A závist? Nu ano.

Řekněme, že existuje jistý pan Veselý. Živí se jako publicista na „volné noze“, tedy je „osobou samotně výdělečně činnou“. Co nepublikuje, nedostane ani zaplaceno. Takto se pan Veselý činí už nějaký rok, a ať dělá co dělá, duševní prací si nevydělá průměrně více než tisíc za den. Za dvacet dnů práce má dvacet tisíc, za třicet třicet, žádná dovolená. Z toho si platí sociální a zdravotní pojištění, penzijní připojištění, pochopitelně si hradí veškeré provozní náklady, tedy režie (od telefonu po provoz auta), z příjmů odvádí daň. Hrozí se toho, aby mu nebylo špatně déle než tři dny, nedej, Bože, soudruhu Kalousku, dostat se do nemocnice. Jste ekonom, umíte si představit, kolik panu Veselému zbude, když uhradí všechny obligatorní výdaje.

Poznámka: opravy na malém úsporném autě, jímž jezdí pan Veselý na reportáže (kam nejezdí vlak), si nechává dělat u automechanika — kamaráda pochopitelně načerno. Jsou za třetinovou cenu. Platit ty sazby servisů a daň k tomu, možná by už ani na žádnou reportáž nevyjel a pozvolna se stal případem pro jiného praotce, a to pražského radního Janečka.

Než jste se začali, soudruhu Kalousku, ve vládě trumfovat ve škrtech a úsporných opatřeních, býval pan Veselý docela veselý. Věděl, že patří ke střední třídě, a tisíce lidí z jeho branže byly na tom podobně. Díky svým (veskrze úspěšným) reportážím také zjistil, že další tisíce lidí, zvláště na venkově, jsou na tom podstatně hůř. Nad vodou se drží díky „práci načerno“, ten umí to a ten zas tohle, což pospolitost života na vesnici utužuje. Váš kolega Drábek, soudruhu Kalousku, by to trestal vězením. — A zbláznil se, ptám se.

Přesto se vám snažím porozumět. Vláda, která si vzala škrty za svatou věc, asi ani nemůže jinak. Nezbývá vám než se v tom trumfovat. Vono je to možná trochu i adrenalinový, viďte. Někdy si představuji, jak jsem mezi vámi a musím taky vynést nějakou spořivou kartu. Navrhl bych, aby každý Pražan, který na chodníku šlápne na spáru v obrubníku, zaplatil poplatek deset korun za spáru. Už vidím, jak pozdvihujete své chmurné obočí, jestli jsem se nezbláznil. Nemyslete si, coby publicista jsem stejně pohotový jako kolega John. Řekl bych, že nemůžeme peníze jenom strhávat, ale musíme je také vydělávat. Navíc chudí by měli možnost vyhýbat se spárám jako čert kříži, bohatci by naopak po nich mohli pyšně rázovat, aby každý viděl, že si to mohou dovolit; živě vidím například oba praotce Janečky, možná by po nich prděli i na motocyklu, aby jich stihli co nejvíc. Byl by to zároveň výraz solidarity Prahy, kde je průměrný plat dvacet devět tisíc, s naším sudetským venkovem, kde je průměrný plat devět tisíc. — Jistě slyšel už ledasco, ale tohle by nenapadlo ani kolegu Johna.

Nevím, jak vám to mám říci, soudruhu Kalousku. S obavou se ale dívám na strop, který se vaší klikou dal do pohybu, neúprosně centimetr po centimetru. Asi znáte tu hrůzostrašnou povídku od Alana Edgara Poea. Když jsem ji četl, viděl jsem v dobových souvislostech u kliky toho strašného presu soudruha Husáka, což hrůzné vyznění jen posilovalo.