Intimní politikum z afrických plantáží

Lucie Česálková

Poprvé uvedla režisérka Claire Denisová svůj poslední snímek Sama v Africe vloni na filmovém festivalu v Benátkách. Důmyslný český překlad jeho názvu snad připomene oscarové Vzpomínky na Afriku či Nikde v Africe, nicméně s klíčovou myšlenkou snímku se zcela míjí.

Ačkoli bychom několik zajímavých paralel, jako například africké prostředí a hlavní ženskou (bělošskou) protagonistku, našli, Sama v Africe je film zcela odlišný jak tématem, tak specifickou poetikou. Originální název White Material v sobě na rozdíl od nostalgických nálad nese trpkou ozvěnu rasové nesnášenlivosti a odpovídá celkovému pesimistickému a ponurému vyznění snímku.

Sama v Africe v zásadě nenarušuje rukopis autorského stylu, který si Claire Denisová úspěšně buduje již od Čokolády (1988). Do své původní domoviny, do Afriky, se přitom tímto vrací již potřetí — jednadvacet let po zmiňované Čokoládě a deset po uhrančivé Krásné práci (Beau travail).

Většina tvorby Claire Denisové, kulantně řečeno, běžnému divákovi příliš nenadbíhala — Sama v Africe je naopak jedním z jejích nepřístupnějších filmů. Aktuální, veskrze srozumitelný příběh vystavěný okolo hrdinky v podání hvězdy formátu Isabelle Huppertové je zasazen do přesně neurčené africké země blíže nespecifikované současnosti, a jakožto metafora o lidském údělu na pozadí společenského konfliktu aspiruje na označení politické melodrama.

Výchozí situaci snímku Denisová načrtává vcelku zřetelně. Spor vojsk místní správy a jednotek vzbouřenců se vyhrocuje do té míry, že lidé opouštějí své domovy a prchají ve snaze uchránit si holé životy, přičemž se ani na útěku nevyhnou ozbrojeným srážkám. Maria Isabelle Huppertová je naopak vylíčena jako neústupná bělošská farmářka hospodařící na kávové plantáži. Svou zatvrzelostí, zaslepeností vůči okolí a zarputilostí, s jakou se snaží pokračovat ve vytčeném cíli (sklizni) aktuální situaci navzdory, je klíčovou představitelkou onoho „bílého materiálu“ — bělošství.

Zatímco všichni utíkají, ona zůstává, posedlá svým plánem. Maria není z lidských typů, s nimiž by divák soucitně prožil celý jejich dojemně-bojovnický příběh — vyzývá naopak ke kritické distanci. Silným charakterem je v Sama v Africe také rebelantský vůdce Boxer Isaacha De Bankolého. Fascinuje svou navenek ztichlou, zahloubanou nečinností, na níž je postavena jeho vůdčí autorita. Boxer nemá daleko k charismatu Mrtvého muže, a stejně jako on jako by každým svým projevem naznačoval odchod ze života, odchod ze skutečnosti do říše mýtu.

Samostatnou kapitolou Sama v Africe je rovněž zobrazení násilí. Vystavěn kolem ozbrojených střetů vojáků a vzbouřenců, jejichž součástí se stávají i obyčejní lidé, je Sama v Africe snímek atakující svou krutou tělesností. K násilí přitom odkazuje jako ke zhoubě, která je stejně odporná, nakažlivá a dohánějící k šílenství jako běžná. Denisové násilí zde dehumanizuje, avšak bez jakékoli krvavé okázalosti. Šíří se pozvolna, leptavě, tak jako krev prosakuje přes oblečení, a i proto také citelněji zraňuje.

K přednostem Claire Denisové odjakživa patřil především unikátní smysl pro rytmus filmového vyprávění spojený s citlivou kompozicí obrazů, jež její příběh utvářejí. V takřka snové plynulosti hypnoticky smyslných záběrů byly nositeli příběhu obrazy samy, a v situaci oslnění vizuálním amalgámem snímku se stávalo zcela scestným uvažování nad motivacemi postav, kauzalitou a podobnými vymoženostmi narativních filmů. Matoucí dojem, který v divákovi nejintenzivněji zanechal patrně Vetřelec z roku 2004, povyšoval tvorbu Claire Denisové až k transcendentálním polohám.

Ani v Sama v Africe Denisová neutíká k nějaké laciné zkratce. Naopak — nelze říci, že by (s výjimkou posledního záběru) přímo přitakávala jedné, nebo druhé straně. Její vyprávění postupuje i v tomto případě přes velmi dobře odpozorované a věrně zprostředkované detaily k obecnostem, a uchovává si univerzální rozměr disputace nad příčinami a podstatou společenských konfliktů vůbec.

Režisérka si navíc ze svých předchozích snímků přináší již osvědčený postup pozorovatelsky nezúčastněného snímání klíčové postavy (často přes její vlastní záda), jímž jako by se pokoušela abstrahovat charakter od myšlení a motivací a zašifrovat jej do nevyzpytatelně, intuitivně jednající, a proto tak přitažlivé lidské hádanky.

Ve srovnání s běžnou produkcí nemůže Sama v Africe svou kvalitou selhat. S ohledem na režisérčiny předchozí filmy je však zřejmé, že Denisová ustoupila čitelnému příběhu na úkor emblematické textury, již v jejích snímcích dříve utvářelo prostředí. V tomto případě jím měla být přece jen dráždivější, nikoli manýristicky pojatá a „jenom“ nuzná a písečná Afrika.

Sama v Africe. Režie Claire Denisová. Francie 2009

    Diskuse (0 příspěvků)