Čím dál častěji zde píšeme o malé profesionalitě a velké necitelnosti našeho údajně svobodného a nezávislého tisku. Po letmém přečtení několika článků v minulém týdnu jsem vybrala dva, uveřejněné v téměř antagonistických listech — v Lidových novinách a v Právu.

Začnu rozhovorem s Mirkem Topolánkem v sobotním Právu. Bývalý politik v něm říká, že je znepokojen tím, jak se uměle vyvolává třídní rozpor mezi „takzvaně“ bohatými a chudými. Přitom bohatí prý platí progresivní daně a progresivní zdravotní pojištění, za kteréžto sumy nedostávají odpovídající služby.

Nevím, jak přišel pan Topolánek na to, že u nás se platí progresivní daň. Pokud vím, přes tlak veřejnosti i levicových stran se k ní nepřistoupilo, zejména zásluhou Topolánkem velmi respektovaného Miroslava Kalouska. U nás přece máme takzvaně rovnou, patnáctiprocentní daň, pokud vím. Takže každý přispívá ze svého příjmu patnácti procenty (nechci se pouštět do otázek superhrubé mzdy, o to teď nejde). Samozřejmě, že jeho patnáct procent je nominálně víc než patnáct procent platu zdravotní sestry, ale pokud této takzvaně rovné dani přiznáme nějakou spravedlnost, je založena snad na tom, že každý prostě ze svého příjmu odevzdá určité, shodné, procento.

Kdybychom se chtěli bavit o nespravedlnosti, poukázali bychom na to, že patnáct procent z příjmu zdravotní sestry představuje pravděpodobně mnohem nezbytnější částku v rodinném rozpočtu než patnáct procent z platu předsedy vlády. A odpovídající zdravotnické služby? To si snad ani ministr Julínek nedovolil říci, že by lidé s vyššími příjmy, kteří tudíž odvádějí víc na zdravotním pojištění, měli mít také lepší péči. Takže nevím, kdo tady otevírá třídní propast mezi bohatými a chudými.