Minulý týden jsem zde zveřejnil sloupek, z nějž se v Českém rozhlase citovala věta: „…Bohuslav Sobotka se bude především snažit o principiální konfrontaci v přesvědčení, že po příštích volbách sestaví vládu, která české poměry od základu promění.“

Kolegu z Českého rozhlasu zarazilo slovo režim, které pro vznikající uspořádání užívám, a padla pak otázka, zda by měl být Bohuslav Sobotka opravdu takovým revolucionářem… Neporozumění nemohlo být hlubší, ale nebylo možné je přímo na místě vyložit.

Petr Nečas se totiž s oblibou vydává za konzervativce. Nad tím je nutno se pozastavit a není se přitom třeba ani zvláště nořit do etymologie slova, což by nás přivedlo ke zpochybnění politické koncepce konzervatismu jako takové.

Co se vlastně pokoušejí konzervativci v moderním světě, jehož definičním rysem je soustavně se zrychlující sled inovací, konzervovat? Podíváme-li se na reálné výsledky, těžko se bude polemizovat se závěrem, že se jim daří uchránit cokoli jiného než moc úzké skupiny privilegovaných před lidmi, občanskou společností, demokracií.

Takovým konzervativcem je vskutku i Nečas. Co jiného, nežli moc úzké vládnoucí elity, chce Nečas konzervovat? Paradoxní povaha ideologie, k níž se hlásí, nemůže vystupovat zřetelněji než právě v současných českých zemích. Nečas se okázale prohlašuje za konzervativce, ale přitom režim, který zakládá, přichází s revolučními změnami.

Vezmeme-li v úvahu jen poslední týden, Petr Nečas ohlásil, že si přeje co neostřejší střet s odbory, chce totiž radikálně změnit současný zákoník práce a platové tarify státních zaměstnanců. Před vládním zmocněncem pro lidská práva, kterého jmenoval kabinet, jehož byl i Nečas sám součástí, upřednostní poradce, který svými názory vykračuje za meze evropské civilizace. Jeho vláda rozkládá ekologickou politiku, pustoší diplomatický sbor, přiměla lékaře, aby zvažovali hromadné výpovědi, poštvala proti sobě policisty a demonstrovat proti ní se chystají i vojáci a školníci.

To vše se děje pod záminkou úspor, které prý musíme nést jako celá společnost, poněvadž prý špatně hospodaříme. Je přitom jasné, že zejména členové strany institucionalizované korupce, které Nečas předsedá, systematicky vysosávají stát, když podstatnou část veřejných zakázek radikálně prodražují náklady na obsluhu korupce.

Před volbami v městě Brně zveřejnil tehdejší senátor Zlatuška záznam toho, jak stavební firmy, jež po celou porevoluční éru soustavně přerývají město z jednoho konce na druhý, automaticky počítají s tím, že musí za přidělení veřejné zakázky zaplatit příslušný obnos do pokladny ODS. Obě další strany vládní koalice jsou také svým pojetím od počátku koncipovány spíše jako firmy nežli politické strany.

Mělo by se tedy otevřeně říct, že se teď máme všichni uskrovňovat na systém mafiánského kapitalismu, který zde zavedla právě Nečasova strana. A škrtat se má jednak proto, aby takový systém mohl pokračovat, a jednak proto, aby nebylo nutné zvyšovat příjmovou stránku rozpočtu poctivým progresivním zdaněním, jež by samozřejmě postihlo především členy a sponzory stran vládní koalice.

Pokud jde o snahu uchovat tuto hluboce nemorální perverzi demokracie, pak je Nečas opravdovým konzervativcem, ale ve vztahu ke společnosti, kterou nyní v zájmu udržení mafiánského kapitalismus hodlá zpřelámat na kole, je Nečas revolucionářem tak smělým, že by mu slušel baret a plnovous.

Při vědomí toho, že se proti Nečasově revoluci zpěčují takřka všechny segmenty společnosti, člověk musí žasnout, kdo ho s Kalouskem a Johnem vlastně volil… No ano, lidé vlastně měli strach z Paroubka. Čili otázku médii, jejich spojení se zájmy ekonomickými a politickými, nebude možné po porážce Nečasova režimu obejít.

Jakým je Nečas ale vlastně revolucionářem? Není jakobínem a není ani revolucionářem sametovým. Nejblíže má k tragickému typu Che Guevary, který bezhlavě aplikuje teorii, o níž by už mohl vědět, že není účinná, a tím sám sebe přivádí do záhuby.

Che Guevara organizoval revoluci proti režimům, které by socialistu udělaly možná i z Romana Jocha. Jeho boj byl partyzánský, ozbrojený, neboť konzervativní vlády, s nimiž se konfrontoval, neuměly ještě obyvatelstvo manipulovat tak, aby se nemusely bát svého odstranění ve volbách. Alespoň v prvním, kubánském případě, měl Che Guevara také obrovské štěstí, které ho potom v Kongu a v Bolívii už opustilo.

Právě bolívijská mise Che Guevary je také revolučním pokusem, který s nynějším počínáním Petra Nečase vykazuje jako jediná část biografií obou postav podnětnou podobnost. Che Guevara se nepoučil z konžského nezdaru a se slepou vírou v účinnost své představy o partyzánské revoluci zažehnuté na chudém venkově, která se rozšíří jako požár a s historickou nevyhnutelností zlomí všechny nelegitimní režimy panující v tehdejším postkoloniálním světě, se vrhl do bolívijského dobrodružství, kde na něj čekal hořký konec.

Také subcomandante Nečas u nás ve slepé víře aplikuje revoluční recepty neokonzervativců, přestože se neosvědčily nikde, selhaly doslova nesčetněkrát. Také u nás už nejméně jednou během zdivočelé a zpackané Klausovy privatizace, která nás stála o dost víc, než máme nyní ušetřit. Právě metody, které u nás Nečas nyní aplikuje, celý svět přivedly do ekonomické tísně, z nějž jej pochopitelně nemohou vyvést. Shoda Nečase s Che Guevarou je tedy ve slepé víře v revoluční metodu, přestože realita je už mohla a měla vést k revizi vlastních východisek.

Jinak jsou tu ovšem už samé rozdíly. Che Guevara měl vytříbené sociální cítění, Nečas je zase aspoň po formální stránce demokrat. Petr Nečas se nemusel drát k moci se zbraní v ruce a také na něj snad na konci jeho cesty nečeká kulka vojáka chránícího bolívijský či jakýkoli jiný konzervativní režim. Nečase porazí občanská společnost revoltou, kterou v ní jeho experimenty vyvolají, anebo politická opozice ve volbách.

„Proměna společnosti od základu“, která se bude od nástupců očekávat, má ve vztahu k dnešní podobě české společnosti de facto konzervativní povahu; sociální demokraté brání status quo, Nečas jej zbrkle, revolučně mění ve jménu překonané ideologie. A ovšem poslední rozdíl: Nečas je revolucionářem bez charismatu, po jeho politickém konci asi nebude nikdo nosit jeho tvář na tričku, snad kromě Romana Jocha.