Minulý týden jsem zde zveřejnil sloupek, z nějž se v Českém rozhlase citovala věta: „…Bohuslav Sobotka se bude především snažit o principiální konfrontaci v přesvědčení, že po příštích volbách sestaví vládu, která české poměry od základu promění.“

Kolegu z Českého rozhlasu zarazilo slovo režim, které pro vznikající uspořádání užívám, a padla pak otázka, zda by měl být Bohuslav Sobotka opravdu takovým revolucionářem… Neporozumění nemohlo být hlubší, ale nebylo možné je přímo na místě vyložit.

Petr Nečas se totiž s oblibou vydává za konzervativce. Nad tím je nutno se pozastavit a není se přitom třeba ani zvláště nořit do etymologie slova, což by nás přivedlo ke zpochybnění politické koncepce konzervatismu jako takové.

Co se vlastně pokoušejí konzervativci v moderním světě, jehož definičním rysem je soustavně se zrychlující sled inovací, konzervovat? Podíváme-li se na reálné výsledky, těžko se bude polemizovat se závěrem, že se jim daří uchránit cokoli jiného než moc úzké skupiny privilegovaných před lidmi, občanskou společností, demokracií.

Takovým konzervativcem je vskutku i Nečas. Co jiného, nežli moc úzké vládnoucí elity, chce Nečas konzervovat? Paradoxní povaha ideologie, k níž se hlásí, nemůže vystupovat zřetelněji než právě v současných českých zemích. Nečas se okázale prohlašuje za konzervativce, ale přitom režim, který zakládá, přichází s revolučními změnami.