Když mluví o běhání, mluví vážně jen o běhání

Jonáš Zbořil

Haruki Murakami se stal stálicí překladové prózy. To však neznamená, že každá jeho nová kniha zaručuje stejné překvapení jako ty předchozí. Nedávno vydaný titul je bohužel příkladem té horší varianty.

Stejně jako v ostatních zemích západního světa i u nás se v posledním desetiletí rozjel fenomén Murakami. Z jeho početného díla vyšlo česky v posledních pěti letech už sedm knih, z nichž několik se za tu dobu dočkalo i druhého, dokonce třetího vydání. Každá novinka dostane svoje výsadní místo na plakátech v pražském metru, brzo po ránu se prodavačky knihkupectví hrnou k výlohám, aby Murakamiho knihy postavily co nejblíž ke sklu výlohy. Jednašedesátiletý japonský spisovatel, autor bestsellerů Norské dřevo (1988, č. 2005) nebo Kafka na pobřeží (2003, č. 2006), se během několika let působení na české literární scéně zařadil k takovým autorům, jako je John Irving nebo Paolo Coelho.

Jenže s Murakamim to není tak jednoduché. Dovedu si například představit, že mnoho čtenářů se po srovnání s nevkusným moralistou a kazatelem Coelhem urazilo nebo otřáslo znechucením. Murakami se přece ve svých románech nedopouští tak očividné manipulace jako jeho brazilský kolega. Ne, Murakamiho recept je jiný.

Vezme hrdinu, který o sobě se vší skromností, možná až přehnaně sebekriticky tvrdí, že je zcela obyčejný, ale přesto se vymyká většinovému společenskému uvažování. Tohoto hrdinu většinou provází démon — v podobě vlastního svědomí, nedořešeného problému tíživé minulosti, lásky, odpovědnosti, případně všeho naráz (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Sputnik, má láska i Kafka na pobřeží). Protagonista se sledem událostí dostává na hranice reálného a nereálného světa. Nereálno představuje výzvu, kterou hrdina často překoná, a v takových případech dosáhne vykoupení. I když je pravda, že velkou čtenářskou odezvu má právě opačná varianta a vůbec překvapivé a sugestivní závěry Murakamiho románů. Všechno tohle se odehrává přikryté v melancholickém hávu, kde se mixují japonské a západní reálie: Tokio a Beatles, malebné Řecko a japonské lesbičky nebo noční japonské velkoměsto ve stylu noir a jazz.

Haruki Murakami západním čtenářům tak sladce zní proto, že dokáže brnkat na obehrané struny viny a neustále omílaného pocitu odcizení a nutnosti nalezení toho pravého já. Ke všemu jde o autora exotického, takže máme nejen pocit, že se duševně obohacujeme, navíc přitom objevujeme dosud tak tajemnou japonskou kulturu.

Někdo by teď mohl nabýt pocitu, že Murakami nenabízí nic než kalkul. Na jeho obhajobu je nutné připomenout další ze současných ikon japonské kultury. Walt Disney Nipponu, režisér Hayao Miyazaki, si obrovskou oblibu Západu získal pomocí bizarní koexistence dvou světů. V jeho filmu Cesta do fantazie začne docela obyčejná holčička Chihiro pracovat v jakýchsi lázních pro duchy a všemožné bůžky. V rozhovoru s překladatelem Richardem Olehlou (MF Dnes, 4. 11. 2006) Murakami vysvětluje tento fenomén: „Západní kultura je postavená na logickém uvažování. A asijské kultury jsou spíše nelogické. Což má samozřejmě dobrou i špatnou stránku. Tak například, v Japonsku věříme na duchy. Kolem sebe máme pořád spoustu duchů a bohů, žijeme tady na zemi společně s nimi. Ale v západní kultuře je bůh jen jeden a sídlí nahoře. A duch je vždy tak zvláštní, neobvyklá věc. Když my chceme navštívit onen svět, není to tak složité: prostě se soustředíme na duchy kolem sebe.“

Sugestivní, nereálné labyrinty Murakamiho próz slouží pravděpodobně jako přirozený, kulturou daný element, který autor potřebuje, aby dosáhl katarze. V současné době světově nejžádanější japonský spisovatel (už několik let kolují zvěsti o tom, že se stane laureátem Nobelovy ceny) navíc píše tak dobře, že jen málokdo dokáže rozpoznat, zda jsou jeho knihy sice pěkné, ale banální obrázky, nebo jestli opravdu dokáží čtenáři přinést stoprocentně čistý, upřímný, inteligentní zážitek. Murakami je prostě záhada.

S čerstvým vydáním knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání by se člověk domníval, že se může dostat k vyřešení té záhady blíž. Na českém knižním trhu jde o první nebeletristickou publikaci, která se navíc, jak se tvrdí na přebalu, zabývá nejen spisovatelovým oblíbeným koníčkem, tj. během, ale i jeho hlavní profesí.

Jenomže přebal tady prostě a jednoduše marketingově tahá za rukáv. Ano, Murakami sem tam prohodí něco o spisovatelském řemeslu. V pár větách vysvětlí, jak se dostal ke psaní. Jenomže tuhle roztomilou historku člověk najde na internetu hned v několika rozhovorech. A jinak nic. Jen z monotónního popisování pravidelných tréninků na maratony v New Yorku, Bostonu, Japonsku i Řecku vyjde najevo, že Murakami je člověk neuvěřitelně pracovitý, má silnou vůli a vytrvalost. A také nám nepřímo dojde, že spisovatel je zatvrzelý samotář, který když nemusí, nic na sebe neprozradí. Takže se nedozvíme nic o jeho vztahu k vlastním knihám, k postavám, k podnětům pro psaní. Vadí to i v momentě, kdy se zavazuje, že se rozpovídá o trablech se slávou, které měl po vydání Norského dřeva, a nakonec to neudělá.

Ne až tak příjemné zjištění přichází s Murakamiho přemýšlivými pasážemi. Těm se při běhání, když zrovna únavně nepopisuje pravidla trénování nebo práci jednotlivých svalů, věnuje dost často. Nejradši se uchyluje k banálním přirovnáním a přihlouplým moudrům: „V reálném životě to takhle jednoduše nechodí. V jistém bodě našeho žití nám ve chvíli, kdy pod tlakem okolností toužebně čekáme jasný závěr, začnou ve většině případů klepat na dveře doručovatelé špatných zpráv.“ Až podivuhodně často se jeho pokorné přemýšlení změní v nejisté plácání: „Letošní léto jako by se v Japonsku pobláznilo počasí. Období dešťů, které mělo skončit počátkem července, se protáhlo málem do srpna. (…) Všechno se to přičítá na vrub globálnímu oteplování. Možná, že to tak je. A možná, že to tak není vůbec. Někteří vědci tvrdí, že ano, jiní zase, že vůbec ne. V některých aspektech se to dokázat dá, v jiných ohledech to naopak nejde. Většina problémů, kterým dnes svět čelí, se ale ráda svaluje právě na globální oteplování.“

Murakami je spisovatel střízlivé, racionální povahy, který chytře boří romantické představy o svém povolání. Dnes si úspěšný autor nemůže dovolit image rozervance. Musí dřít a mít disciplínu. Přesto od autora, u kterého se každoročně sází na udělení Nobelovy ceny za literaturu, by čtenář měl mít možnost slyšet trochu sofistikovanější názor, nehledě na jeho vyjádření.

Krom líčení japonského ultramaratonu, kdy na sedmdesátém kilometru Murakami vtipně popisuje pocit tělesného a duševního osvobození, je jeho nová kniha nudná, i přes svých 160 stran rozvleklá a vůbec zbytečná. Když mluví o běhání, prostě mluví o běhání. Nic víc. Parafráze na dílo oblíbence Carvera žádnou hříčku nepřináší.

Spíše než propadák autora je O čem mluvím, když mluvím o běhání propadákem nakladatelů. Hlavně knižní průmysl dělá z Murakamiho co nejvýhodnější prodejní artikl, kterému byl přilepen štítek náročná četba pro masy. Sám spisovatel jako by se slávy nedožadoval a často nechápal povyk okolo svých děl. Nakladatelé ale s vervou sáhnou po každé autorově knize, rychle ji přeloží (v novince je na úroveň Odeonu hodně tiskových chyb) a vydají, i když je od začátku jasné, že taková publikace zaujme opravdu málokoho. Veselin Vačkov tohle nezapomněl dodat v doslovu a na hodnotě tak knize rozhodně nepřidal.

Jenže nepříčetnost Murakamiho a jeho nakladatelů si odskáče autor sám. Je totiž dost možné, že čtenářů, co se japonského miláčka poněkud přejedli a teď se rozhodují, jestli mu dál důvěřovat, je víc. A pro takové bude útlá kniha nudných esejů jasným důvodem k tomu, aby nad potenciálně velmi dobrým autorem příště mávli rukou.

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Odeon, Praha 2010.

    Diskuse