Krysy nemají moc dobrou pověst, a tak jejich druhové označení slouží jako jedna z obzvláště urážlivých nadávek. Může za to asi jejich odolnost a schopnost přežít, jejich život ve skrytu a nepochybně i to, že blechy, které hostí krysa obecná, přenášely mor. Nejrůznější druhy krys jsou rozšířeny po celém světě.

Z těch, které provázejí člověka, se u nás už moc nevyskytují právě krysy obecné, jejich místo zaujali potkani (rattus norvegicus). Ale do potkanů se zatím nenadává, i když si tyto hlodavce většina lidí rovněž oškliví.

Určitou kulturní rehabilitaci krys a potkanů přinesl punk, sociální hnutí mládeže, pociťující podobné vyloučení ze slušné společnosti, jaké postihuje „ta nečistá zvířata“. V rámci všeobecného provokování a pohrdání měšťáckými hodnotami se pro některé punkery stali velcí hlodavci domácími mazlíčky. Zjistilo se tak, že krysy jsou milá, inteligentní a čistotná zvířata, vybavená vynikajícím čichem.

Tyto vlastnosti krysy předurčují k tomu, aby mohly být užitečné nejen jako oblíbené společnice. Bart Weetjens, belgický inženýr se zájmem o rozvojové země, přišel na nápad, že krysy by se daly vycvičit jako živé hledačky min. V roce 1997 založil projekt Apopo, financovaný z prostředků belgické vlády na rozvojovou pomoc a ze soukromých darů.

Cílem Weetjensova projektu je najít co nejlevnější a nejefektivnější způsob odstraňování min. Výcvik jedné krysy stojí 5 000 euro a trvá osm měsíců, její nasazení je možné asi po osm let. Výcvik krys je čtyřikrát levnější než trénink psů za stejným účelem, a navíc mají krysy výhodu malé váhy.

V projektu Apopo jsou využívány gambijské obří krysy, které sice dosahují váhy až dvou kilogramů, ale to je ještě dostatečně málo, aby pod jejich váhou mina nevybouchla. Miny jsou obvykle kalibrovány na minimální váhu pět kilogramů. Zřejmě to tak vojáci naplánovali, aby se po nebezpečných minových polích nepotulovaly zbůhdarma děti.

To se opravdu daří, protože děti tvoří celosvětově čtvrtinu obětí nášlapných min, tedy asi 250 000 za posledních třicet let. Celkem čtyři pětiny z toho milionu byli civilisté. Některé miny jsou koncipované tak, aby nezabíjely, ale působily těžká zranění, protože ošetřování raněných a starost o invalidy nepříteli škodí víc.

Mrtví už nic nestojí. To je příkladná ukázka vojensko-ekonomické logiky, která se např. prostřednictvím tzv. logického rámce pro plánování projektů úspěšně prosazuje i v civilním byznysu a v projektech nevládních organizací. Hlavně efektivně. Hlavně to všechno dobře spočítat.

Miny zamořují půdu v řadě zemí (např. Mozambik, Somálsko, Kambodža, Thajsko, Kolumbie, Egypt, Etiopie, Eritrea, Kosovo, Gruzie, Srí Lanka, Bosna, Burundi, Alžírsko, Západní Sahara nebo Angola). Odhady mluví o 60—110 milionech protipěchotních min nastražených v průběhu válek a konfliktů.

Je jich tolik, protože nášlapné miny jsou levné, jedna stojí dva až tři dolary, ale bezpečné odstranění jedné miny stojí stovky dolarů. Na čtvereční kilometr to dělá tradičními metodami jeden až dva miliony dolarů. Zaminování tak tvoří jednu z obzvlášť závažných překážek rozvoje zemí, které jsou takto postiženy.

Mezinárodní společenství tzv. rozvinutých zemí, které miny vesele do míst konfliktů prodávaly a prodávají, poskytuje ročně pouze 630 milionů dolarů na odminování. Spojené státy, které užívají nejvíce min a utrácejí denně stovky milionů na válku v Iráku a Afghánistánu, poskytují na odminování rozvojových zemí trapné 3 miliony dolarů ročně. Takovým tempem by odstranění současného množství min trvalo ještě 500 let, i kdyby další už nepřibývaly.

Přibývat by neměly, protože v roce 1997 bylo používání protipěchotních min zakázáno. Byla uzavřena Úmluva o zákazu použití, uskladňování, výroby a transferu protipěchotních min a o jejich likvidaci známá jako Ottawská úmluva nebo konvence.

Ve stejném roce byla oceněna Nobelovou cenou míru Mezinárodní kampaň za zákaz min (International Campaign to Ban Landmines). Tato organizace k přijetí úmluvy dlouholetým soustavným působením na veřejnost a politiky podstatně přispěla. Zákaz používání nášlapných min je tak jedním z největších úspěchů mezinárodní občanské společnosti vůbec.

Česká republika Ottawskou úmluvu schválila v roce 1999, ale je celá řada zemí, které se dosud nepřipojily a málo překvapivě jsou to i země, které nášlapné miny stále vyrábějí a počítají s nimi ve svých vojenských operacích. Chybí podpisy následujících států: Arménie, Ázerbájdžán, Bahrajn, Barma, Čína, Egypt, Finsko, Gruzie, Kuba, Indie, Írán, Izrael, Kazachstán, Kirgizie, Laos, Libanon, Libye, Maroko, Mikronésie, Mongolsko, Nepál, Severní Korea, Omán, Pákistán, Rusko, Saúdská Arábie, Singapur, Somálsko, Srí Lanka, Jižní Korea, Sýrie, Tonga, Tuvalu, USA, Uzbekistán, Spojené arabské emiráty a Vietnam. Polsko a Marshallovy ostrovy úmluvu podepsaly, ale dosud neratifikovaly.

Česká republika je od roku 2008 také jedním ze 108 signatářů úmluvy zakazující použití kazetových bomb, které představují podobné ohrožení civilních obyvatel. http://zpravy.idnes.cz/dublinsky-summit-zakazal-kazetove-bomby-usa-podpis-nepripoji-pbz-/zahranicni.asp?c=A080529_125941_zahranicni_tha. Z posledních let je známé užití kazetových bomb Izraelem při válce proti Libanonu nebo Gruzií a Ruskem při „olympijském“ konfliktu.

Abychom si připomněli, že ne vždy je postoj české diplomacie tak konstruktivní: v roce 2008 Česká republika hlasovala společně se Spojenými státy, Velkou Británií, Izraelem, Francií a Nizozemím proti rezoluci o zákazu munice z ochuzeného uranu, kterou pro její zvýšenou průbojnost použila vojska států NATO při agresi v Jugoslávii a v Iráku.

Pro rezoluci hlasovali představitelé 122 zemí. Při střelbě touto municí se radioaktivní částice dostávají do ovzduší a  i poté zamořují půdu. Řada zpráv mluví o negativních zdravotních dopadech. Na lidi. Krysy jsou vůči radioaktivitě odolnější.

Je to jen další důkaz, že jsou pro přežití vybaveny daleko lépe než lidstvo, které dopustilo, aby jeho osudy v tak významné míře určovali ti, kdo vydělávají na vyvražďování vlastního druhu. Nadějí evoluce je, že jim to zatrhneme.

Sloupek využívá informací z článku T. Seitericha a E. Zollové Schlaue Schnüfler, otištěném v německém časopise Publik-Forum, 11/2010. Některé výrobce nášlapných min uvádí stránky sdružení Nesehnutí, které se u nás soustavně kriticky věnuje otázkám zbrojní výroby.