Někdy na počátku tohoto roku vysílala čs. televize Jirešův — Páralův film „Mladý muž a bílá velryba", a tak mi napadlo, abych si znovu přečetl dvě v Petlici před léty vydané studie o Páralovi od H. Raka a Luboše Dobrovského. Vyprovokoval mne k tomu zejména nezvyklý pocit, že film je lepší než literární předloha. Ta mne, pokud si pamatuju dávné čtení, poněkud znechutila — bylo to jako na zavolanou, jiný Páral. Předchozí Páralovy knížky mne fascinovaly tím, jak přesně a příkře vystihovaly běžnou lidskou zkušenost v současné společnosti, reálně-socialistické právě tak jako konzumní, že svět patří silným, bezohledným, bezcitným, těm, kteří se soustředili na umění užívat a jsou za to ochotni platit jakýmkoliv duševním zmrzačením a že naopak člověk, řekl bych odpovědný, který bere své okolí vážně, který živě cítí, miluje, nenávidí, hledí si své práce, prostě žije po lidsku, je stále srážen a fackován jako ve staré grotesce, vykopáván z manéže, degradován a odsouzen k tomu, aby se hemžil pod nohama tvrdých a mocných. Páralovy knížky měly zasloužený ohlas a úspěch, — i když jistě určitá část čtenářů v nich hledala a našla ne kritiku svého způsobu života, nýbrž potvrzení své „pravdy", svého bezohledného kariérismu i drobného mamonění. Tato možnost dvojího výkladu byla cena, kterou Páral musel zaplatit za vnitřní uspokojení, které mu jistě skýtala hra s literaturou, jak ji celkem výstižně popisuje H. Rak. Nicméně jsem vždycky pokládal Páralovu hru za štít, za ochranné maskování zraněného člověka, který chytrým napovídá a hlupákům ukazuje vyšperkovanou cestu do pekel. Jinak by byl totiž Vladimír Páral ředitelem chemického koncernu, a ne spisovatelem.

V „Mladém muži a bílé velrybě" najednou dobro vítězí, byť s tragickými fanfárami smrti. H. Rak soudí, že „nic by nebylo mylnější, než vykládat tuto Páralovu prózu jako dokument současného života"... „hrdina není vzat ze života, nýbrž z literatury, tj. z pokleslé oficiální literatury socialistického realismu". I když souvislost mezi Páralovým románem a pokleslou oficiální literaturou je zřejmá, nemyslím, že by se tak jednoduše dal odbýt vztah Páralovy prózy k realitě. O hrdinovi próz socialistického realismu se nedá jen tak tvrdit, že není „vzat ze života". Pamětníci mi zajisté potvrdí, že mezi mladými lidmi té doby i první poválečnou funkcionářskou generací nebylo právě málo takových typů, kteří se chtěli těm ovšem importovaným literárním hrdinům v životě podobat a také se jim podobali. Nakolik byl hrdina sovětských románů jenom fikcí autorů, nemohu posoudit, ale myslím si, že jistou oporu v realitě měl a určitě se i tam kupodivu tento literárně-filmový hrdina v životě prosadil. Těch okresních tajemníků, kteří se vědomě, až po oblečení, stylizovali podle literatury, ba po určitý čas i tak žili! Těch upřímně nadšených členů Svazu mládeže, mezi něž by Břeťa zapadl jako holoubek do hejna! Břeťové byli, žili, a jestliže se Páralův hrdina podobá hrdinům pokleslé oficiální literatury, není to ještě důkaz, že Páralovu prózu je možné chápat mimo současný život, j e n o m jako literární hru. To mi spíš připadá, že ryzí literární hra je literárně-vědná fikce, protože tuto hru autor vždycky hraje s určitým materiálem a už volba tohoto materiálu vyjadřuje chtě nechtě vztah k současnosti. Slovo je natolik lidským výtvorem a tak silně zafixováno jako prostředek komunikace, že se nemůže od svých významů a vztahů k životu osvobodit. A ostatně: tak jako sebepitomější spisovatel najde ještě pitomějšího čtenáře, tak také sebenepravděpodobnější hrdina a sebevykonstruovanější zápletka najdou zcela jistě svůj předobraz v životě. Ne náhodou bere jeden z nejhloupějších a nejneuvěřitelnějších pořadů v televizi, pověstní Bakaláři, náměty „ze života".

Řekl bych, že Páralův Břéťa opravdu až dokumentárně zachycuje určitý typ v určitém prostředí — a to bez ohledu na to, že připomíná jiné literární hrdiny. Nepříjemné na Páralově knížce je to, že všechna ta věrnost a pravdivost v kresbě prostředí i hrdinů nakonec ústí ve velikou lež, podobně jako i v dobře napsaných socialisticko-realistických románech. Čím pravdivěji je vylíčeno prostředí a hlavní aktéři, tím je závěrečná lež nebezpečnější, protože je tím lépe připravená, vybudovaná, okovaná. Pravdivost detailu sugeruje čtenáři jako pravdu i závěrečnou lež: slušný, hodný, pracovitý, podnikavý, čestný hrdina vítězí, vše je v pořádku, systém, v němž žije, je správný, ba dokonalý. Kdyby nebyl Břeťa zahynul jaksi vlastní nepozorností, jakoby náhodou, bylo by jeho vítězství naprosté, ale — přineslo by také nové problémy, které by mohly celou historii zpochybnit. Chytrý autor ho raději nechal umřít, aby skončil v nepochybné mravní čistotě a jeho „pravda" nemohla být už ničím zproblematizována. Je to moderní pohádka? Ne, není — pohádka totiž nelže, nepředstírá reálné prostředí, dobro vítězí v irreálném světě, kdežto tady dostává čtenář svého svatého, věrohodného svatého, s pozadím všedního dne. Přitom většinou přehlédne, že zároveň s tímto hrdinou spolkl i lež jako věž — protože vyhlídka na to, že by se Břeťa opravdu v životě stal vítězem, byť normálním, že mu systém dá za pravdu, je nevyjádřitelně malá.

V Jirešově filmu došlo myslím k neúmyslnému posunu, který vyplynul nejspíš ze zákonů filmového kumštu. Tady nebylo zdaleka tolik místa pro košaté vylíčení Břeťovy povahy, tady ustupuje do pozadí symbolika Melvillova románu a lovec bílé velryby, a máme před očima běžného pracovníka běžné současné fabriky. Tady není prostor k tomu, aby se dostatečně věrohodně v divákovi připravil pocit Břeťova mravního vítězství, zde je zato ve zkratce mnohem důrazněji odhalen mechanismus pasti, do níž ten příliš důvěřivý mladý muž jako trouba vlezl. V obrazu je zřejmé, že to, co vypadalo jako náhodná smrt, má ve skutečnosti řadu příčin, vůbec ne náhodných, které vyplývají ze samotného systému. Začíná to u neznámého činitele nebo činitelů, kteří, zřejmě proto, aby se zasloužili, rozhodnou, že mimi plán a nakvap je třeba získat jakousi náhradní látku a tím zacpat „nenadálou" díru v potřebě, kterou jistě zavinilo čísi opomenutí. Samozřejmě, že si k realizaci neplánovaného podniku vyberou někoho, kdo má slabou pozici, aby nemohl odmítnout, ale přitom má dost známostí: vedoucí pracovnici, která nemá přesvědčivé výsledky a na jejíž místo se tlačí schopnější. Je to rafinované vydírání — ona přece ten úkol musí vzít. A ať si s jeho realizací poradí, jak umí, nikomu nic nenařizujeme. Jistě přitom bude muset někoho mimořádně zmáčknout, ale to je její věc. Vydíraná dáma ovšem zmáčkne nejdřív svou podřízenou, která to má, jak se dozvídáme, kádrově špatné, a je tedy zcela bezprávná, vydaná na milost a nemilost jakémukoliv vykořisťování. V dalším už milá výzkumnice počítá s lidskými slabostmi: se zbytkem odbornické ctižádosti svého bývalého manžela, s úplatky ve formě lahví a případně i půvabu své podřízené, s lhostejností ředitele podniku, který hlavně nechce narušit plnění svého plánu, ale jinak je mu jedno, že v bezpečnostně nepřijatelném prostředí budou lidé pracovat šestnáct hodin. V konečné fázi jí ovšem pomůže Břeťova naivita, pro niž svou první vážnou zkušenost se skutečným světem dospělých zaplatí životem. Na rozdíl od knihy film nevytváří iluzi Břeťova tragického vítězství. Mladý muž je zde prostě naiva, dobrák a snílek, zpitomělá oběť systému vydírání a lhostejnosti, který je každému soudnému člověku od začátku jasný. Jasný je také Vikovi, Břeťovu spolubydlícímu, kterého H. Rak charakterizuje jako „blazeovaného skeptika, uchylujícího se před marností světa do vnitřní emigrace". To ovšem ani ve filmu, ani myslím v knížce není pravda: Vik je mnohem spíš zestárlý Břeťa, Břeťa, který neumřel, ale který poznal, že v tomto systému jde slušnému člověku o život, především obrazně, ale případně i fakticky. Proto z rozjetého vlaku kariéry kdysi zdánlivě tak nesmyslně vyskočil a vytvořil si svůj svět, sice zbavený iluzí, ale přece jenom ještě lidsky snesitelný, do jisté míry chráněný před jedovatým povětřím.

Filmová verze Páralova románu nemohla dost dobře sledovat autora ve složitých machinacích, jimiž se zmocňoval a zároveň i jakoby distancoval od fabule a tématu, nemohla rozlišit rovinu maximální věrnosti od roviny hry a posléze, domnívám se, vědomé deformace, která snad měla rukopisu zajistit možnost publikování. Filmový čich vedl režiséra po fabuli — a tím, že obral Párala o jeho fajnovosti, podařilo se mu do značné míry zrušit i autorovu lež a vytvořit dílo bližší pravdě než předloha.

Slyším námitku, že kritik je tedy naprostý pesimista, který nevěří v možnost vítězství dobra a poslušnosti. Nikoliv — kritik je optimista, v í, že snílci a čestní lidé nakonec vyhrajou — ale ne v systému vylíčeném Páralem a ne jako osamělí běžci. Nemá tedy jednotlivá slušnost žádný smysl? Samozřejmě, že má — ale musí si být vědomá okolností, musí vědět, do čeho a proč jde, aby nevlezla do pasti pro nějaký krém na boty.