Při příležitosti světového klimatického summitu v Kodani připomněli na serveru iHNed.cz otázku, zda je „zelenější“ jíst potraviny vyprodukované v organickém zemědělství, anebo v konvenčním, ale blízko místa spotřeby. Tento problém je v Čechách a na Moravě čas od času „předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích,“ řečeno s Cimrmanem, i když v tomto případě jsou to spíš kroužky environmentalistické. Chtělo by to nějakou prakticky použitelnou metodu výpočtu „ekologické stopy“ různých výrobků včetně potravin.

Odpověď na úvodní bývá v zásadě smířlivá a v prvním přiblížení je jednoduchá: ideální je biopotravina zblízka, nejhorší je konvenční výpěstek dopravený na velkou vzdálenost. Tolik teorie, ale praxe je složitější. Poznat bioprodukt a upřednostnit ho není v zásadě problém, ale u jídla zblízka je to velmi obtížné. Regionální značení je velmi okrajová záležitost a uživatelsky i spotřebitelsky zatím ne zrovna přehledná a příjemná. Každý zpracovatelský nebo obchodní mezičlánek mezi výrobcem a spotřebitelem sledování původu jídla ztěžuje. Jestli pomůže chystaná „regionální Klasa“, značení bohatě dotované ze státního rozpočtu, to teprve uvidíme. Radikálnější bioregionalisté (zastánci názoru, že je správné žít v co nejtěsnějších vazbách s místem resp. oblastí pobytu) se také jistě nenechají uchlácholit ekonomicky a objemově zanedbatelnými komoditami a musejí se ptát po původu a „cestách“ především obilovin, masa a mléka.