Ekologický rozvrat Vnitřního Mongolska započal už v sedmnáctém století, kdy vláda mandžuských císařů spojila do jedné říše kočovné Mongoly s usedlými Číňany. Přestože se vláda snažila bránit míšení těchto dvou velmi odlišných živlů, čínští zemědělci začali postupně kolonizovat stepi, na nichž Mongolové pásli svá stáda.

Ekosystém středoasijských stepí je neobyčejně citlivý a kočovné pastevectví, jediný zde možný životní způsob, se řídilo přísnými pravidly. Pravidla byla diktována samotnou přírodou, která dovolovala jen určité složení stád, určitý počet zvířat, určité intervaly kočování. Pokusy využívat step zemědělsky se od dávné minulosti periodicky opakovaly, nikdy však neměly dlouhého trvání, protože stepní půda se rychle vyčerpala a proměnila v neúrodnou písčitou polopoušť.

Jak pokračovala čínská kolonizace, část Mongolů kvůli nedostatku prostoru k pasení dobytka přecházela k zemědělství. Průměrný pastevec byl vždy bohatší než průměrný rolník a chudnoucí Mongolové se bránili, potlačená povstání pak za sebou nesla další zabírání půdy. V polovině dvacátého století zůstalo ve Vnitřním Mongolsku jen několik ostrůvků pastvin, z nichž nejznámější byl Šiliin gol, oblast přiléhající z jihovýchodní strany k Mongolské republice.

Rozorávání mongolských stepí vede k vysychání už tak aridní půdy a šíření polopouští a pouští, neobyvatelných jak pro pastevce, tak pro rolníky. Už několik desítek let si obyvatelé Pekingu stěžují na „písek z mongolských pouští“, který v době jarních vichřic dolétá až do hlavního města.

Přes občasné pokusy o omezení obdělávání stepní půdy proces neustále a živelně pokračuje. Podle tvrzení místních obyvatel není dnes v celé autonomní oblasti Vnitřního Mongolska jediná rodina kočovných pastevců a v Šiliin golu, kde během devadesátých let dvacátého století přešly zbytky kočovníků k usedlému pastevectví, vznikly „turistické základny“, kde se bývalí nomádi živí pronajímáním jurt a koní.

A protože neštěstí nechodí samo, půda Vnitřního Mongolska obsahuje značné nerostné bohatství. Dosud největší zásoby černého uhlí byly odkryty v Ordosu na jihu Vnitřního Mongolska. Během třiceti let těžby se obrovské plochy stepi proměnily v pekelnou krajinu, kde se nad černou zemí s důlními stroji vznáší hustý závoj uhelného prachu. Snad ještě větší ložiska uhlí však byla nedávno objevena právě v Šiliin golu. Těžba již započala a podle odhadů obyvatel do několika let přestanou stepi Šiliin golu existovat.

Dalším z faktorů, přispívajících k rozvratu přírodní rovnováhy ve Vnitřním Mongolsku v posledních letech, je náhlý vzrůst obliby skopového masa, díky němuž začali Mongolové pást početná stáda ovcí usedlým způsobem. Dohola vypasená a vydupaná step se rovněž rychle mění v poušť.

Probíhající katastrofa však není pouze ekologická. Kultura kočovníků Centrální Asie může žít pouze ve spojení s životním stylem, který ji podmínil a vytvořil. Náboženství, tradice, slovesnost a materiální kultura existují, neoddělitelně spolu propojené, pouze ve vztahu k Přírodě, která kočovníky obklopuje. Jakmile se některá skupina nomádů usadí, celek „kočovnické“ kultury se rozpadá, mizí jednotlivé části a mění se samotný základ vnímání světa.

Pro Vnitřní Mongoly, jejichž většina dnes žije ve městech nebo obdělává pole, je proto „bytí Mongolem“ stále spojeno s kočovným způsobem života. Pastviny Šiliin golu byly vždy symbolem jejich identity, jako by je samotná existence tohoto kusu země opravňovala k tomu, aby se cítili být Mongoly.

Kočovné pastevectví se svým nesmírně subtilním a abstraktním vnímáním světa, založeným na naslouchání Přírodě a přizpůsobování se jí, je ohroženo i v samotném Mongolsku, kde zatím alespoň třetina obyvatel kočovníky zůstává. Velká část bohatství nomádské kultury nebyla nikdy zaznamenávána a po staletí se předává ústně a udržuje se zkušeností a praxí.

Její kontinuitu zajišťuje sám život, při němž člověka od ničivé i laskavé Přírody dělí jen plstěné stěny jurty a přežití závisí na přesném vnímání a rychlé a adekvátní reakci na řeč Přírody. Odtržení mladých lidí od tohoto života, byť třeba jen odchodem do internátní školy, působí zpravidla nenávratné změny v jejich myšlení.

Hluboký základ kočovnického myšlení (jehož si z evropských filosofů všímal snad jen Gilles Deleuze) je tak nesmírně odlišný od myšlení usedlých kultur, že už jen svou existencí je pro globalizující se svět důležitým obohacením, mnohdy by mohl přinášet inspirující podněty do „usedlých“ systémů.

Radikální jinakost pojetí vztahů a hodnot může být nakonec také jedním z důvodů, proč se čínská vláda snaží všechny kočovníky na svém území usadit (mimo Vnitřní Mongolsko probíhá násilné přesídlování kočovníků do měst, především mezi Tibeťany) a pokud možno jim vnutit životní styl, který je pro vládu pochopitelný a kontrolovatelný.

Autonomní provincie Vnitřní Mongolsko není jedinou oblastí, kde Mongolové v Číně žijí. Několik desítek tisíc etnických Mongolů žije v ujgurské autonomní provincii Sinťiang, v severotibetských provinciích Čchingchaj a Kansu a dalších provinciích. Mongolské obyvatelstvo Vnitřního Mongolska však čítá kolem dvou milionů, tedy téměř tolik, jako v sousední Mongolské republice. Vedle Ujgurů a Tibeťanů jsou Mongolové další z etnických menšin, na něž je upřena bedlivá pozornost centrální vlády.

Míra asimilace Vnitřních Mongolů je sice vyšší než u předchozích dvou menšin a poslední reálnou šanci na oddělení od Číny zřejmě propásli ve třicátých letech dvacátého století. Přesto jsou současnou čínskou vládou vnímáni jako potenciální nebezpečí a mnoho dílčích, zdánlivě spolu nesouvisejících vládních opatření je postrkuje stále rychleji po cestě ke kulturnímu a jazykovému počínštění. Odsouzení jedné z posledních stepních oblastí čínského Mongolska ke zmizení je v této chvíli mnoha Vnitřními Mongoly vnímáno jako začátek zániku mongolské menšiny v Číně.