Ekologický rozvrat Vnitřního Mongolska započal už v sedmnáctém století, kdy vláda mandžuských císařů spojila do jedné říše kočovné Mongoly s usedlými Číňany. Přestože se vláda snažila bránit míšení těchto dvou velmi odlišných živlů, čínští zemědělci začali postupně kolonizovat stepi, na nichž Mongolové pásli svá stáda.

Ekosystém středoasijských stepí je neobyčejně citlivý a kočovné pastevectví, jediný zde možný životní způsob, se řídilo přísnými pravidly. Pravidla byla diktována samotnou přírodou, která dovolovala jen určité složení stád, určitý počet zvířat, určité intervaly kočování. Pokusy využívat step zemědělsky se od dávné minulosti periodicky opakovaly, nikdy však neměly dlouhého trvání, protože stepní půda se rychle vyčerpala a proměnila v neúrodnou písčitou polopoušť.

Jak pokračovala čínská kolonizace, část Mongolů kvůli nedostatku prostoru k pasení dobytka přecházela k zemědělství. Průměrný pastevec byl vždy bohatší než průměrný rolník a chudnoucí Mongolové se bránili, potlačená povstání pak za sebou nesla další zabírání půdy. V polovině dvacátého století zůstalo ve Vnitřním Mongolsku jen několik ostrůvků pastvin, z nichž nejznámější byl Šiliin gol, oblast přiléhající z jihovýchodní strany k Mongolské republice.

Rozorávání mongolských stepí vede k vysychání už tak aridní půdy a šíření polopouští a pouští, neobyvatelných jak pro pastevce, tak pro rolníky. Už několik desítek let si obyvatelé Pekingu stěžují na „písek z mongolských pouští“, který v době jarních vichřic dolétá až do hlavního města.