Před rokem byl věnován v médiích rozsáhlý prostor vzpomínkám na rok 1968. Sledoval jsem poměrně dost článků a komentářů na toto téma a dva úhly pohledu mi v tehdejší veřejné diskusi chyběly, proto bych se o nich chtěl zmínit.

Vždy mě překvapovalo, jak mnozí pamětníci srpna 1968 přirovnávají tuto událost k Mnichovu. Činí tak například Petr Pithart a má tím zřejmě na mysli, že jsme se jako Československo nebránili cizí agresi. Nepatřím k těm, kteří rok 1968 zažili, ale tento pohled jsem nikdy nesdílel. Přišlo mi, že Češi a Slováci se bránili proti invazi velmi obětavě a houževnatě, pouze nezvolili násilné prostředky, protože se oprávněně domnívali, že nenásilný odpor má v dané situaci větší šanci na úspěch. Přirovnání k Mnichovu tak v podstatném ohledu kulhá, protože v roce 1968 nepadlo žádné rozhodnutí vzdát se bez boje. Nebyl pro ně ani čas, neboť vpád byl proveden natolik obratně, že naň bylo možné politicky reagovat až ex post.

Velká pozornost je věnována té interpretaci Pražského jara, podle níž rok 1968 ukázal, že komunismus je nereformovatelný. Z logického hlediska je to samozřejmě nesmysl. Sám v možnosti reformovaného komunismu příliš nevěřím, ale pokud mě např. přepadne a zmlátí banda výtržníků ve chvíli, kdy si chci opravit auto, tak z toho také nevyvodím, že mé auto je neopravitelné. Rok 1968 z tohoto hlediska neprokázal vůbec nic. Tato kvazilogická zkratka ovšem pro mnohé legitimizuje směřování polistopadového režimu a činí z roku 1968 poměrně málo zajímavou historickou událost.

Prakticky žádná pozornost však není věnována tomu, co pro nás znamenal rok 1968 mezinárodně. A to je druhý bod, k němuž bych se chtěl vyslovit.

Rok 1968 podivuhodně a nesmazatelně změnil obraz Československa v zahraničí, což je se významně projevilo zejména v pohledu našich sousedů. K Československu se tehdy upínali naděje obyvatel zemí žijících pod komunistickým režimem. S Pražským jarem pochopitelně sympatizovali Poláci, Maďaři a východní Němci. Je to o to pozoruhodnější, že ještě o třicet let dříve bylo Československo právě těmito sousedními národy z různých důvodů nenáviděno. Při následné invazi sovětských vojsk pak pochopitelně sympatie všech „porobených“ byly zcela na naší straně.

V symbolické rovině se tak stal rok 1968 důležitým mezníkem pro zrození současné střední Evropy. Na rozdíl od období předválečného si totiž díky historickým zkušenostem mnohem více uvědomujeme společný zájem středoevropských národů. Sovětská nadvláda smazala do značné míry dřívější rozpory. Kdosi tento stav výstižně pojmenoval pax sovietica. Tento „sovětský mír“ je neplánovaným pozitivním důsledkem čtyřiceti let sovětské nadvlády.

Jako každá historická událost je i Pražské jaro roku 1968 mnohovrstevnou záležitostí, která má řadu důsledků a skrývá různé možnosti interpretace. Zmíněné posílení solidarity mezi středoevropskými národy je jednou z věcí, za kterou bychom mohli být roku 1968 vděčni.