Již mnohokrát se psalo, že jednou z charakteristik Nečasovy vlády je neodbornost. Podle ministrů samotných tuto skutečnost nahrazují jejich vysoké manažerské schopnosti. Aby z mé první věty nevyplývala škodolibost, onu neodbornost vztahuji k postům, které ministři zastávají. Zcela jistě se pan John dobře orientuje v určité části našeho mediálního prostředí, nepochybně se pan Besser vyzná ve veřejné správě a pan Drobil je zkušeným právníkem.

Nejostřeji ze všech ministrů se vyjadřuje ke svému předchůdci Pavel Drobil, který usiloval o křeslo ministra hospodářství a zbylo na něj ministerstvo životního prostředí. Nezůstal pouze u kritiky Martina Bursíka, ale vlastně celého zeleného hnutí. Chápeme, že v některých případech je vymezení se vůči předchůdci nutné, jako je tomu u Víta Bárty. To by musel učinit každý, kdo přichází po Aleši Řebíčkovi. U Pavla Drobila je to však výrazem čehosi jiného, skutečné demonstrace hospodářského klientelismu a již zmíněné neodbornosti.

Nedávno se v Lidových novinách zastal Pavla Drobila Daniel Kaiser, a to způsobem očekávaným. Argumenty a slovníkem Václava Klause ukázal, že v hlavních otázkách se ekologičtí odborníci v posledních dvaceti letech ve všem pomýlili, v mnohém záměrně lhali. Pro Daniela Kaisera je pak přijatelnější Pavel Drobil, který se na těchto lžích podílet zcela jistě nebude.

Problematika životního prostředí je jistě velmi naléhavá, ale do určité míry i citlivá. Stejně jako oblast zdravotnictví, protože i to se dotýká každého z nás. Přitom ministrem zdravotnictví není starosta Berouna ani právník a majitel lázní, a už vůbec ne bývalý novinář. Je jím lékař. Již toto srovnání ukazuje, jaký je skutečný postoj Petra Nečase k oblasti životního prostředí. Alespoň díky této upřímnosti víme, že máme dvě ministerstva hospodářství, jedno funguje pod jiným názvem.

Přitom Občanská demokratická strana by zcela jistě mohla nabídnout odborně vzdělaného kandidáta, který by ochraně životního prostředí alespoň rozuměl. Troufám si tvrdit, že hlavní zadání bylo, aby se ministrem nestal žádný ekolog, ba právě naopak. V části ODS se dnes totiž Topolánkova vláda považuje za „zelenou“ či „zelenomodrou“, což znamená, že někdejší koalice příliš ustoupila „ekologům“. Ustoupila průmyslu, obchodu, dopravě, živnostníkům, podnikatelům, zkrátka všem, kteří to s rozvojem České republiky myslí dobře. Již po pádu Topolánkovy vlády to poslanci ODS dávali při nejrůznějších hlasováních najevo. Nyní tento střet vrcholí takřka totální anti-ekologickou politikou. Z ní musí být Martinu Bursíkovi smutno.

Ruku na srdce, odborník na životní prostředí z ODS by ministerstvo životního prostředí nespasil, určitě ne v současné vládní konstelaci. Nečasův kabinet totiž například politiku trvale udržitelného rozvoje nenaplňuje takřka v ničem. Přesto bychom neměli zoufat. I když ministr hospodářství II. Pavel Drobil bude provádět anti-ekologickou politiku, jisté mantinely tu má. Přinejmenším ty, že jsme členy Evropské unie. Se svými současnými názory u rezortních kolegů členských zemí bude působit přinejmenším směšně. Naší nadějí je, že se tomu bude chtít alespoň trochu vyhnout.