Tvorbu amerického prozaika a dramatika s německými kořeny Kurta Vonneguta jr. (1922—2007) přijali v Argu, zdá se, za svou. Svědčí o tom sedmnáct titulů tohoto nepřekonatelného satirika, které od roku 1997 pražské nakladatelství pod svou hlavičkou vydalo. Jako poslední se objevil v novém překladu Ladislava Šenkyříka román Kriminálník, jenž byl poprvé vydán v roce 1979.

Vonnegut bývá zčásti neprávem řazen mezi autory sci-fi literatury. Mnohem vhodnější je uvažovat o něm jako o bytostném humoristovi píšícím sociálně kritické povídky a romány. Do nich přimíchává prvky sci-fi a antiutopie, jež mají sloužit k umocnění komického účinku a ke gradaci grotesknosti a absurdnosti vztahující se k reálnému světu, v němž autor žije a jehož rozpory vystavuje na odiv.

Terčem jeho kousavých knih se obvykle stává americká společnost, kultura a politika 20. století, nad nimiž si autor jako potomek německých emigrantů zachoval zdravý nadhled. V dnešní globální době nicméně nalezneme tyto rysy v celém západním světě, takže před jejich satirickým ostřím nejsme uchráněni ani my. Jedny svým psaním urazí, jiné zarytý „nepřítel amerického smýšlení o Americe“ pobaví, možná znejistí.

Román Kriminálník je pro Vonnegutovu tvorbu svým způsobem netypický. Tento dojem získáváme alespoň z první poloviny knihy, kde autor hraje na vážnější notu, než jsme u něj zvyklí. I když paradoxně to byla nehumorná Jatka č. 5, která Vonnegutovi vynesla největší slávu. Naopak zcela příznačně se v knize mísí literární fikce s realitou. Smyšlený děj románu Kriminálník je zasazen do kulis reálných historických událostí, jakými byly například zrod amerického dělnického hnutí v 19. století nebo aféra Watergate ze 70. let 20. století.

Hlavní postava retrospektivně pojaté knihy, asi šedesátiletý Walter F. Starbuck, má být propuštěn z vězení, do kterého se dostal za podíl na zmíněné špionážní aféře. Starbuck, absolvent prestižní Harvardovy univerzity, která je však v knize terčem mnoha vtipů, po většinu svého života pracoval jako státní úředník. Za tu dobu byl členem administrativ několika amerických prezidentů, Richardem Nixonem neslavně konče. V úřední hierarchii se nacházel dostatečně vysoko, aby se na něj dalo leccos svést, ale ve skutečnosti stále pořád nízko, než aby o něčem mohl skutečně vědět. Do vězení jej dostala především jeho naivita a hloupost.

Se svým životním osudem nás tento politováníhodný nehrdinský hrdina nechronologicky seznamuje v den svého propuštění z vězení. Hlavní postavě patří také role vypravěče, což je zprvu příčinou menší míry komičnosti románu. Walter F. Starbuck, žalostný úředníček, příliš kompetencí k humoru nemá. Vtipné komentáře se vyskytují spíš sporadicky: „Zrcadlové francouzské dveře, jimiž jsme se Sárou kdysi nakukovali do proslulé restaurace, zmizely. Klenba, která je rámovala, byla pořád na svém místě, ale dveře byly zazděné brutální a nenápaditou stěnou, která se podobala zdi, jaká chránila v Berlíně komunisty, aby se z nich nemohli stát kapitalisti.“

Zdrojem humoru zůstává převážně situační tragikomičnost hrdinova vlastního života. Na čem ale Vonnegut na začátku příběhu ubral, čtenáři následně vynahradí ve zběsilém groteskním tempu, jež první den hrdiny na svobodě nabere. Jakožto režisér neuvěřitelných komických zápletek a zvratů se Vonnegut vskutku nezapře.

První den Waltra F. Starbucka na svobodě, který měl být poklidným rozkoukáním, se díky několika náhodným setkáním začne ubírat zcela nečekaným směrem. Zásadním se stane střetnutí se starou bezdomovkyní ověšenou igelitovými taškami, která plní funkci pohádkové babičky. Vyklube se z ní vdova po multimilionáři a vlastníkovi záhadné korporace RAMJAC, které v knize, zdá se, patří téměř všechno: od továrny na kočičí žrádlo po New York Times. A to nikoli bez souvislosti:

„Lawes se mě zeptal, jestli mám děti. Řekl jsem, že mám syna, který pracuje v New York Times. Lawes se zasmál a prohlásil, že teď má s mým synem stejného šéfa (…) Ráno mě ta zpráva minula, takže mi musel vysvětlit, že RAMJAC právě získala kontrolu nad New York Times i nad všemi jeho pobočkami, mezi něž patřila i druhá největší světová továrna na výrobu kočičího žrádla (…) Šlo hlavně o tu továrnu na kočičí žrádlo, ne o New York Times.“

K dotvoření představy o dalším vývoji děje už jen dodáme, že zmíněná bezdomovkyně je Starbuckovou bývalou láskou a navíc idealistickou komunistkou, která pomocí svých milionů hodlá spasit americkou dělnickou třídu.

K Vonnegutovým knihám můžeme přistupovat dvojím způsobem. Lze je číst jako nenáročné oddechové pobavení. K tomu má autor s neskutečným darem humoru nejlepší předpoklady. Přidáme-li ještě obdivuhodné vypravěčské schopnosti, není již pochyb o příčině takové obliby jeho satirických povídek a románů po celém světě.

Alespoň průměrná čtenářská gramotnost ovšem umožňuje také nahlížet na ně vážněji a proklouznout i pod líbivý povrch odzbrojující komedie. Pod ní se skrývá odůvodněná sžíravá kritika sebestředné západní civilizace, jež si stále neuvědomuje, že se pokouší zabít sebe sama.

Kurt Vonnegut jr. Kriminálník. Argo, Praha 2010.