Uprostřed bouřlivé diskuse o státním rozpočtu tak trochu zaniklo obnovení staronového tématu o institutu popření otcovství, zejména o prodloužení zákonné lhůty šesti měsíců pro popření otcovství osobám oprávněným, tedy matrikovým rodičům. Doba adventní se jeví jako stvořená pro téma hledání „pravého otce“.

Diskuse velmi snadno sklouzává na odsuzování matek, které podvodně podstrčily své dítě „cizímu“ muži. Nejhlasitěji se však dožadují svého práva „podvedení otcové“. Z diskuse jsou vyloučeny děti a jejich práva se málokdo zastane.

Nechci hodnotit, proč se tak děje. Ani nemám v úmyslu obhajovat chování žen, které se ať už z jakýchkoli důvodů dostaly do situace, kdy pro své dítě vědomě tajně vybraly jiného než biologického otce. Podobně jako nechci pranýřovat ty, kteří pochybují o svém biologickém otcovství a dobývají se práva znát pravdu. V dějinách lidstva to není nic nového, co by snad mělo charakterizovat současnou společnost tolik zaměřenou na prosazování práv jedince.

Institut popření nebo také odepření otcovství najdeme v Obecném zákoníku občanském z roku 1811. Tehdy oproti dnešní době však nebylo nic známo o testech DNA, a tak „kukaččí děti“ většinou nebyly odhaleny. Nic netušící muži velmi často nevědomky, přesto s nadšením a zodpovědností naplňovali roli starostlivého a šťastného otce.

Pan profesor Zdeněk Matějček jednou napsal, že otcem není ten, kdo je zapsán v papírech z porodnice, ale ten, kdo o dítě pečuje. Příklad nedávno zaměněných dětí v třebíčské porodnici ukazuje, že citové pouto k dítěti vybudované v nejútlejším věku může být silnější než biologická vazba. Během necelého roku si rodiče vybudovali se zaměněnými dětmi tak silné citové pouto, že dodnes, přestože už mají v péči své biologické děti, těžce nesou odloučení od těch, které nevědomky přijaly za své.

Ve hře o právo biologického rodičovství v každém případě sehrává hlavní roli zájem dítěte. Dítě nerozumí obsahu právní litery, pro dítě zůstává základním dorozumívacím prostředkem láska promítaná do vztahu k němu. Dítě zdánlivě zcela sobecky vyžaduje naplňování svých základních životních potřeb a daří se mu dobře tam, kde nachází odezvu v laskavé náruči své mámy a svého táty. Dítě netuší nic o právech dospělých daných zákonem, ostatně svých práv se rovněž nedožadují právní cestou, ale chováním úměrným svému věku a bezelstným hledáním řešení.

Čtyřletá dcera, která vyrůstala od nejútlejšího věku sama se svojí matkou a vlastního otce téměř neznala, velmi toužila po sourozenci. Na četné dotazy dostala odpověď, že by museli mít otce, který by s nimi žil. Její touha po sourozenci ji dovedla po Váncích k řešení: „Maminko, kdybys byla Marie, tak bychom ani tatínka nepotřebovali.“ Mimo jiné tato holčička nakonec pochopila, že cesta k sourozenci vede jedině přes tatínka, a tak se soustředila na hledání nového tátu, až se konečně dočkala i sourozence. A všichni žijí šťastně dodnes, přestože ví, že si nejsou až tak úplně vlastní.

Pravda, oni to o sobě všichni od počátku věděli, vzájemná touha mít jeden druhého je spojila, byl to jejich společný zájem. Právo dítěte na otce bylo dosaženo náhradou jiným otcem. Podobně se takto stává i v případě nepravých otců, ovšem s tím rozdílem, že to nevědí předem, že nemají příležitost se s danou situací ztotožnit.

Obávám se, že nejčastější záminkou v pátrání po jistotě biologického otcovství bývá nejspíše vzniklá krize vzájemného vztahu rodičů. Hrozí tedy, že dítě, které do té doby žije v relativně harmonickém vztahu s tátou i mámou, se najednou dozví nejen, že se rodiče rozvádějí, ale také že člověk, kterého považuje za tátu, jeho tátou není. Jizvy, které ty dvě rány mohou způsobit, se nemusí zacelit po celý další život.

Přála bych všem rodičům, aby se dokázali svobodně vzdát svých dospělých práv ve prospěch dětí, které je milují a nepátrají po biologickém „vlastnictví".