S kamerou F. A. Brabce a střihem Matouše Outraty by mohl podobný materiál vydat alespoň na slušný akční film. Scénář a režii Petra Jákla mladšího, který s filmem doposud přišel do styku jako herec ztvárňující především vyhazovače a mafiány, však kameraman se střihačem úplně eliminovat nemohli. Akční film, a není to žádný ostudný žánr, ale potřebuje kromě akčních scén zápletku a drama.

Film Kajínek to nemá a nemůže mít už z podstaty. Všichni diváci dobře vědí, jak populární český vězeň dopadl. Zjednodušeně řečeno — byl odsouzen za nájemnou vraždu, pak pláchl z vězení a oni ho chytili. Akčních scén je přehršel, a protože se Jákl vyžívá v nabíjení, střílení a krvi, věnuje těmto záběrům detailní pozornost a mnoho prostoru. Akční scény ale působí samoúčelně a tím pádem komicky, protože se mezi nimi žádné drama neodehrává. Je známo od začátku, jak všechno dopadne. Zápletka je slabá a nečekaný zvrat ani jeden.

Horší je to i s kamerou a střihem v momentech, kdy se nic neděje a postavy pouze hovoří. Ani zde neustává skokové přibližování kamery, změny barevných filtrů a rapidní střih. To, co relativně dobře funguje v akčních scénách, působí v banálních situacích trapně a po chvíli únavně.

Snímek vzbuzuje zejména otázku, proč vlastně vznikl. Jeho zaměření totiž není nijak jasné. Nejedná se o životopisný film o Kajínkovi či filmovou rekonstrukci okolností, za nichž dostal doživotí člověk, který možná posloužil jako justiční oběť policie kooperující s mafií. Na tom film založen není, příběhem Kajínka se jen „volně inspiruje“. To znamená, že části původního dění nahrazují fiktivní prvky. Film se klidně mohl jmenovat jinak a být o jakémkoli anonymním vězni, protože o Kajínkův příběh či případ zde až tak moc nejde. Reálně existující člověk jen propůjčil filmu tvář a název. To bylo pravděpodobně klíčové s ohledem na propagaci. Na mdlý český akční snímek o jen tak nějakém vězni by nikdo nešel.

I filmová rekonstrukce často potřebuje využít fiktivní prvky, aby podpořily drama. V Kajínkovi ho však rozhodně nepodporují. Například to, že mladá advokátka postupně propadne platonickému citu ke svému klientovi, je zde dost komické, stejně jako další fiktivní vložka, v níž se zjistí, že se advokátka do znovuotevření Kajínkova případu pouští proto, že ji v jejích čtrnácti letech znásilnili muži, kteří s inkriminovanou nájemnou vraždou měli co do činění. Postava advokátky tak přišla o možnou hloubku zbytečně prvoplánovou motivací pro její riskantní činění.

Film mohl být koncipován jako subjektivní verze tvůrců o tom, jak to s Kajínkem celé bylo. To znamená, že by skutečný známý příběh Kajínka doplnili o svou propracovanou teorii provázanosti mafie a policie. Zařazení fiktivních prvků by tomu neslušelo a nějaké překvapivé způsoby ztvárnění vztahů mezi tehdejšími policajty a dnešními mafiány ve filmu nejsou. O případu neřekl nic, co by už nepřeždímal na svých stránkách Blesk, který spolu s Novou příznačně tvoří hlavní partnery filmu. Více než cokoli jiného je to nakonec bulvární snímek, který se s vervou vyžívá ve stereotypech při zobrazování bachařů, policajtů, mafiánů či Romů. Z Kajínkova případu udělá především lovestory a o policii a mafii nakonec neřekne nic detailnějšího, než že spolupracují.

Zvláštní zmínku si zaslouží herecké výkony. Jakkoli zkušený štáb zvládl formálně slušně natočit film i s nezkušeným režisérem, zde se režijní bezvýchodnost projevila naplno. Kromě Vladimíra Dlouhého zde nehraje dobře nikdo a než si na postavy člověk zvykne, dusí se smíchy. K tomu značnou měrou přispívá i otřesný dabing, v němž postavám nejdou slova do úst, a to ani v případě těch, kdo dabovali sami sebe.

Kajínek. Režie Petr Jákl ml., Česká republika 2010.