Nabízím několik letošních okurkových témat, která — ač stokrát proprána a významově vyždímána ze všech stran — jsou čtenářům servírována rok co rok znovu a znovu podle známého klasikova hesla: co čtenář, to blbec. Budu při exaktním měření jejich jalovosti používat svůj vynález — tlachoměr (kde „T“ je jednotka tlachu).

Nejaktuálnější téma (už třináctý rok): povodně. Povodeň sama o sobě není žádný tlach, je to kruciální věc. Jen kdyby se pravidelně kolem nich nerojily alibistické spekulace, špatně zastírající naše černé svědomí, míru zavinění a nevůli alespoň zmírnit jejich následky. Mám na mysli „vědecky“ podložené úvahy typu: při tak velkém spadu vody na metr čtvereční nemůže člověk nic dělat, tomu se prostě nedalo zabránit, jediné, co můžeme udělat, je se na to připravit.

Když namítnete, že vodu je nutno zadržet už v horských pramenných oblastech, holosečně tu nekácet a nedělat betonová koryta, naopak revitalizovat slatě, bažiny, rozlivové louky, namísto tvrdohlavé zástavby u řek pečovat o lužní lesy a poldry, rozbíjet narovnaná koryta toků a obnovit dřívější meandry (jen za posledních 100 let se toky v Čechách zkrátily o celou jednu třetinu!) — pak vám řeknou, že při tak velkých průtržích by nám to stejně bylo houby platné, povodeň by nás smetla tak jako tak, maximálně s hladinou o nějaký ten centimetr dva nižší. Jenže právě ty centimetry někdy rozhodují o bytí a nebytí lidských sídel a majetků, eventuálně životů! Každý, kdo v roce 2002 viděl na vltavském nábřeží poblíž Karlových lázní rozhněvanou nejdelší českou řeku vystouplou až těsně k okraji nouzové zábrany, pochopí jalovost podobných řečí (kolik centimetrů tenkrát scházelo, aby nebylo zatopeno kompletně Staré Město?). Navrhuji udělit tomuto alibistickému tlachu sedm T z deseti možných.

Krumlovská točna. Bylo by kulturní barbarství ji odstraňovat! — Točnu nedáme! Jindy zase: v daném prostředí je to pěst na oko! A tak se na točně pěkně mediálně točíme léto co léto celá desetiletí, v podstatě od chvíle, kdy jsme ji jako de facto černou stavbu při žádosti o zapsání do světového seznamu kulturního dědictví (UNESCO) zatajili. Oblíbená česká salámová metoda. Od té doby znovu a znovu odkládáme její legalizaci či naopak odstranění nebo alespoň, jak to plánoval například ministr Dostál, odsunutí o pár set metrů hlouběji do anglického parku (nehraje-li se, opravdu ta stavba ve dne v blízkosti rokokové Bellárie není nic moc). Kouzelná přírodní scenérie je i o kus dál, jenže zastánci točny lpějí právě na té Bellárii. Předesílám, že nejsem nepřítelem scény, naopak, letos mi poskytla díky Mozartovi velmi hezký letní zážitek, a vytvoří-li kulturní jev letitou tradici a najde si vděčné diváky, byla by škoda ho ničit (už kvůli znamenitému budějovickému souboru, jemuž se tak dostává rok co rok zasloužené celostátní pozornosti). Nechápu však, proč by podobnou Bellárii (jindy zase třeba romantickou hájovnu) nešlo postavit jako kulisu o kus dál, dřevěnou a odstranitelnou, — tak, jak tomu bylo zvykem od renesance přes baroko až po 20. století, kdykoli a kdekoli se hrálo letní představení v plenéru. Za zbytečné hrocení a mlžení kolem problému uděluji šest T.

Kůrovec. Podle Frekvenčního slovníku češtiny bezkonkurenčně nejpopulárnější český brouk, zejména v létě mediální hvězda dvacetiletí. Únavná jalovost sporu, jejž loni pomohl rozdmýchat mj. i nejmenovaný zkrachovalý politik, který se vznesl nad Šumavu v helikoptéře, spočívá už ve falešně položené otázce: kácet, či nekácet? — , nedodáme-li současně: kde. Chtít mít národní park, a nemít v něm souvislé jádro, kde člověk jako na posledním kousku země nechává přírodu na pokoji, neřídí ji motorovou pilou a uzná, že může být chytřejší než on, to je jako postavit národní divadlo a zapomenout na jeviště. (Právě kvůli těmto bezzásadovým zónám — divadlu v režii přírody — se národní parky, na rozdíl od městských, zřizují). Stejně jalový je ale opačný postoj, který sice jeviště uznává, ale nejraději by jej rozšířil na celé divadlo, zavřel vchody a vytěsnil diváky. Ostatně celý tento pseudospor už před osmi lety řešil neutrální rozhodčí — vrcholná mezinárodní organizace IUCN —, a ten doporučil přesně to, proti čemu se vedou každoroční protesty: v jádru parku nekácet, toto jádro naopak zcelit a rozšířit (při současných důsledných zásazích v okolí). Jelikož obě strany už dávno ale nevedou věcný spor, nýbrž zákopovou válku, navrhuji udělit tentokrát deset T.

Mašíni — hrdinové, či vrahové? Vyznamenat — nebo zavřít? Opět médii uměle vyhrocený spor ve stylu Losna, nebo Mažňák. Prostřílet se z mnohonásobného obklíčení při cestě za svobodou byl zajisté statečný čin, pravý gaskoňský kousek. Stejně jako samotné odhodlání nesmířit se s krvavým režimem a čelit mu se zbraní v ruce — ve chvíli, kdy ostatní podepisovali rezoluce žádající smrt nevinných lidí. Jiná věc jsou ovšem reálné výsledky — podpálenými stohy dokázali režimu spíše nahrát na smeč (hle, žháři a banditi, je třeba posílit represi!). Sečteno a podtrženo, stateční hoši, kterým se ten odboj bohužel moc nepovedl. I s reálným rizikem, že to teď schytám od obou táborů (jako ostatně i v předchozích případech), udílím černobílému způsobu, jak se o tématu v médiích debatuje, osm T…