Vztek pod hladinou spořádanosti

Lucie Česálková

Pro nedávno vydaný český překlad prózy Vyvrhelové se Elfriede Jelineková inspirovala někdejším děním kolem RAF. Na příběhu několika mladých lidí zkoumá příčiny jejich vzdoru vůči společnosti a vykořisťovatelská schémata, jež tomuto vzdoru tvoří ideové pozadí.

Domácími dramatiky okázale velebené autorce Elfriede Jelinekové se před prázdninami knihovnička překladů prozaických textů rozšířila o méně známé dílo z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s názvem Vyvrhelové. Vyvrhelové v originále vyšli roku 1980, nicméně původně byli o rok dříve nastudováni jako dramatický text, jemuž se staly inspirací incidenty spojené s aktivitami RAF v Německu v sedmdesátých letech. Tehdy aktuální problematiku anarchistických násilných činů si ovšem Jelineková pouze vypůjčila a transponovala do prostředí poválečné Vídně.

Spíše než politické pozadí ji totiž zajímal kulturně-společenský přesah a historický podtext celého fenoménu. U svých vídeňských postav se proto zaměřila na zdůraznění apriorního gesta vzdoru a rebelantství, na pubertální vznětlivost sycenou konfliktem touhy po vlastní ojedinělosti s institucionálními překážkami v podobě rodičů či školy. Tónem bezskrupulózní kritiky Jelineková své skalní čtenáře ani ve Vyvrhelích nezklame: je stejně břitká v odsudcích zkostnatělých rodičovských postojů a umně skrývaných zrůdných obsesí jako mírně ironicky jízlivá vůči snobské nadřazenosti existencialisticky „trpících“ intelektuálů. S nadsázkou se opírá do maloměšťácké omezenosti i pýřícího se aristokratického světáctví, přičemž jí detailní popis zdánlivých banalit slouží jako odrazový můstek pro odhalení závažnějších obecných jevů a myšlenek. Toho Jelineková dosahuje důmyslnou, precizní prací s jazykem, s důrazy či opakováním, s jeho výrazovými rejstříky.

Vyprávění přeskakuje mezi čtveřicí vídeňských studentů: zbohatlou Sofií (přitažlivou blondýnkou, jež je oddaná kultu vysportovaného těla), dělnickým synkem Hansem (spíše přízemním chlapcem, jehož ambice jsou však větší než jeho schopnosti), a sourozenci Rainerem a Annou, jimž důsledky prudérní výchovy a přehnaná úcta ke vzdělání a kulturnosti brání neproblematicky souznít se světem takovým, jaký je. Každý z nich však svůj protestní postoj realizuje docela odlišným způsobem: u Rainera exaltovaný odpor ke světu expanduje z těla a přerůstá v násilné činy, Anna nachází uspokojení v sexu s Hansem, uzavírá se do sebe, mlčí, není schopna slova.

Stejně jako je střídání perspektiv jednotlivých postav klíčové pro rytmus a vnitřní dynamiku románu, čtenářská očekávání a napětí usměrňuje ne toliko dění, jako spíše stále podrobnější seznamování se zpravidla velmi konfliktními názory a postoji protagonistů a odhalování hlubších souvislostí jejich vztahů s rodiči (zejména v případě Rainera a Anny či Hanse), ale i navzájem. Jelinekové postavy se navzájem míjejí podle vzorce: „A miluje B, ale B miluje C, také D touží po C, nicméně C nemiluje nikoho“, a tak se ve Vyvrhelích jako se základní životní zkušeností setkáváme s nenaplněnou touhou, frustrací, která z tohoto nenaplnění vyplývá, a sklony k extrémnímu řešení takto nelibě prožívané situace.

I Vyvrhelům, byť jsou považováni za jeden ze čtenářsky nejpřístupnějších románů Elfriede Jelinekové, je vlastní pro autorku typické distancovaně analytické vypravěčské gesto, díky němuž text mnohem více než prózu připomíná záznam režijních poznámek pro realizaci dramatu. Navzdory zcizujícímu efektu je ovšem většina pasáží zprostředkována z mentálního hlediska jednotlivých protagonistů, a může tedy být často i velmi expresivně zabarvena. Takto se například deformuje idyla venkovské krajiny v Rainerově pohledu: „Kde se alpské kavky, vrány a jiná havěť zasekávají pařáty do zimou už poznamenaných stromů. Kde po kalném nebi sviští různé mraky, srnci bekají a smradlavé děti z prvního a debilní děti z druhého stupně si mačkají maso v poštovních autobusech. Mezi nimi se hemží bacily chudoby. Tahle zapařená dětská kaše ve vlněných šatech zděděných po starších sourozencích.“

I přesto, že text nabízí mnohé průniky do svérázné subjektivity postav, vypravěčský odstup v objektivním popisu zůstává zachován, a tak vzbuzují jednotliví protagonisté dojem loutek, jež autorovi přes veškerou svou konkrétnost nepřímo slouží k úvaze nad obecnějšími společenskými jevy a problémy.

Ono „překlápění“ mezi vnějškovou reflexí a zvnitřněným pohledem velmi dobře rezonuje s hlavním tématem románu — tedy průzkumem příčin a motivací násilného chování v moderním světě. To se přitom v Jelinekové interpretaci přirozeně neomezuje pouze na násilí fyzické, ale zahrnuje také citové a sexuální vydírání a psychickou manipulaci. Jako klíčové pozadí pro všechna vykořisťovatelská schémata přitom Jelineková odhaluje nejrůznější společenská tabu a historická traumata, z nichž ta klíčová jsou přímo spjata s dědictvím německého nacionalismu: nacistická minulost otce Rainera a Anny; smrt Hansova otce v Mauthausenu; aristokratická nadřazenost Sofiiny rodiny; nadšení pro zájmy dělnického hnutí u Hansovy matky. Zneužívání moci se ve Vyvrhelích pro Jelinekovou typicky projektuje rovněž do oblasti sexuality, ať už v podobě týrání matky sourozenců a pořizování jejích pornografických fotografií otcem, sexuálních hrátek Anny a Hanse, incestních nápadů Rainera a Anny, či Sofiina sexuálního vydírání Hanse.

Pro celkové vyznění románu je ovšem klíčové především to, jakým způsobem Jelineková nakládá s konceptem viny, respektive s rozložením rolí viníků a obětí. Hlavní postavy jsou totiž bez výjimky obojaké — vzbuzují soucit, ale i odpor, týrají, ale mají své slabosti, které pro ukojení vlastních choutek zneužívají zase jiní. Namísto laciného morálního hodnocení se Jelineková až do samotného závěru striktně drží své původní pozorovatelské pozice, aniž by svým hrdinům dopřála katarze či uspokojení. Mimo toto zůstávají nejocenitelnějšími rysy Vyvrhelů již známé Jelinekové rekvizity: hra se slovy a slovními spojeními, proměnlivost nálad od patosu k černohumorné grotesce a způsob dokonale stručné charakteristiky postav skrz popis chování a zvyklostí.

Elfriede Jelineková: Vyvrhelové, Mladá fronta, Praha 2010.

    Diskuse (0 příspěvků)