Ano, to ministerstvo, jehož ministr má kulturní reference bývalého hokejisty a zubaře. Česká pirátská strana ve svém magazínu zveřejnila analýzu návrhu novely, která výběrem svých informací napoprvé zvedne člověka ze židle. Hysterie „pirátů" je ovšem místy přehnaná. Problematika autorského zákona se ovšem netýká jenom OSA, některé „novinky" existují již ve stávajícím autorském zákoně a určitá omezení se týkají celé Evropy.

Co to vlastně je veřejný správce? Idea je taková, že je to organizace, která se stará o autorská práva autorů (nejlépe i interpretů) a vydavatelů a spravuje je za samotné autory. Tedy pokud chci použít něčí skladbu, nemusím dlouze komunikovat s autorem, stačí zaplatit správci poplatek za použití díla, protože za jakoukoliv produkci se zkrátka platit musí, ať s tím kdokoli jakkoli nesouhlasí. A jako autor se správci uzavřete paušální smlouvu a sami se nemusíte o výdělek za své dílo starat — postará se o ně správce, práva má vyřešená. Namísto usnadnění ale tato idea v praxi funguje zvráceně tak, že správci v roce 2010 vesele vesměs nekomerční sektor nejen hudebního průmyslu ignorují a podporují úspěšné mainstreamové umělce na úkor alternativy, která je nepostradatelná i ve vývoji komerčně úspěšné populární hudby.

Z nejznámějších takových správců jmenujme například OSA, Intergram nebo DILIA.

Posbírat byť i některé základní informace o OSA komplexně z jednoho zdroje bez byrokratického balastu není možné. Na nepřehledném oficiálním webu OSA a ještě nepřehlednějším a esteticky skutečně prapodivném (pokud vezmeme v potaz, že DILIA se soustřeďuje na umění) webu DILIA jsou sice kusé a roztříštěné informace, nejrůznější výroční zprávy a „lákavé nabídky" ke členství, nikde není průhledně a jasně vysvětlena podstata existence těchto organizací nebo důvody a způsoby plateb. Webová stránka Integramu Vás pro jistotu hned na domovské stránce zahlcuje suchopárnými právnickými texty, které nejspíše používá typem kopírovat-vložit jako odpověď na veškeré dotazy.

Pokud na chvilku odběhneme od hudby ke knižním vydavatelům a jejich vztahu k veřejným knihovnám, podle návrhu novely by namísto 100% poplatku z půjčování knih mělo jít autorovi pouze 60 % a zbylých 40 % vklouzne do kapes nakladateli. Tuto změnu podmiňuje DILIA zvýšením poplatku za půjčku knihy z 50 haléřů na 1 Kč, čímž se zvýší náklady knihoven na dvojnásobek, zaplatí to ale ve výsledku stát. Nově by také nejen knihovny, ale například i školy, galerie a úřady měly platit ne podle počtu kopií, ale podle počtu tiskáren v provozovně. Za šest kopírek by například zaplatili takřka 10 000 měsíčně. A pokud byste svou tiskárnu nebo kopírku nenahlásili, hrozila by Vám pokuta až 100 000 korun.

Další komplikace plynoucí z návrhu novely souvisí s takzvanými svobodnými licencemi (copyleft), která se vymezuje vůči klasickému striktnímu copyrightu a nabízí větší svobodu a volnost v manipulaci a šíření zejména hudebních nahrávek. Nejznámějším zástupcem je licence Creative Commons, která v kostce dovoluje upravit či použít dílo pod ně spadajícího autora v jiných dílech, šířit ho a distribuovat, ovšem pouze nekomerčně a za podmínky uvedení autora. Podle novely zákona bude muset autor, který si přeje být zastupován tímto jednoznačně demokratičtějším typem organizace a uvolnit se ze sevřených pout copyrightu, o tomto kroku uvědomit kolektivního správce, což je ve výsledku v rozporu s původním záměrem svobodných licencí složité taktiky kolektivních licencí zjednodušit. Navíc toto informování musí provést ten, kdo dílo podle bezplatné licence využívá, čímž se celý proces komplikuje ještě více.

Když jsme u copyrightu — zdá se, že v novele je možné všechno. Proč se třeba neinkasují peníze z popových songů těch, kteří si skládáním vydělají díky OSA skutečně tučné sumy za to, že vykrádají cizí hudební motivy a opakují stále dokola osvědčené postupy (popsané například v manuálu britské umělecké skupiny KLF)? A když jsme u vykrádání, co když se OSA v tajuplné sci-fi budoucnosti rozhodne dohledat nejstarší verzi skladby s trikem čtyř akordů (viz Axis of Awesome na Youtube), u které není znám autor, aby si tento postup mohla bezhlavě přivlastnit a požadovat pak po všech interpretech, kteří ho kdy bez povolení použili, finanční kompenzaci? Kolektivní správce si totiž možná bude moci nárokovat profit z takzvaně osiřelých děl — tedy děl, u kterých není znám autor anebo není známé jeho bydliště či pobyt. Přesněji řečeno, u takovýchto děl bude kolektivní správce vybírat peníze například za veřejnou produkci díla. 80 % z roční tržby by sice šlo do státního nebo filmového kulturního fondu, ale stále by jim zůstalo 20 %, plus by se dílo samozřejmě nesmělo bez dovolení šířit a reprodukovat.

Ostatně, proč ne, žijeme přece v době, kde stačí prohlásit dokonce Měsíc za Váš majetek a můžete ho vesele rozprodat. Proč to tak neudělat i s písničkami. Na druhou stranu, toto jinak podivné řešení umožňuje použít skladbu neznámého autora například ve filmu vzhledem k tomu, že veškeré skladby ve filmové produkci musí být zaevidovány v autorském zákoně a mít ověření od OSA, že jsou v pořádku. Ledabylá implementace autorsky neověřeného materiálu by mohla být problém i v mezinárodních kruzích — autorský zákon u nás totiž navazuje na mezinárodní úmluvy.

V novele jsou ovšem i donebevolající změny, které by se naopak mohly řešit s pomocí Evropské unie, což se ovšem zřejmě nikdy nestane. Novela se totiž připravovala tajně a pod pokličkou, bez vědomí a možnosti zásahu a kooperace ze strany veřejného práva, o samotných umělcích nemluvě.

A tak například OSA navrhla a ministerstvo předběžně přijalo návrh doplňku § 100 odst. 5, podle kterého musí pořadatel jakékoliv akce s hudební produkcí nejméně deset dní předem oznámit konání akce včetně podrobného programu. „Neoznámí-li provozovatel živé veřejné hudební produkce program produkce příslušnému kolektivnímu správci, je povinen splnit své povinnosti vyplývající z užití hudebních děl prostřednictvím tohoto kolektivního správce.“

Podle ředitele OSA Romana Strejčka pracuje v OSA velice mladý kolektiv. Pokud je skutečně tak mladý, je k nevíře, jak úspěšně dokáže ignorovat, nebo dokonce potlačovat hudební vývoj a roli internetu v hudebním průmyslu. Jak uvádí na svém oficiálním webu Česká pirátská strana: „Podle § 101a písm. c) návrhu by nově museli např. vysílatelé internetové televize požádat u příslušného kolektivního správce o licenci ke kolektivně spravovanému právu vysílat. Například OSA, která spravuje kolektivní práva k hudebním dílům, by tak měla kontrolu nad internetovými rádii.“

Pravda, internetová rádia a streamy se s OSA potýkají již od svého počátku a podle návrhu novely by i samotné vysílání bylo považováno za autorské dílo, čili by muselo být kontrolováno například řazení televizních nebo rádiových pořadů, a to i na internetu, piráti ale přehlédli, že platba za stream není novinka a bohužel se týká i internetových a malých rádií.

Tragickým příkladem za všechny je tři roky stará kauza se streamem skladeb na serveru o okrajovějších proudech hudby freemusic.cz. Provozovatel serveru Rudolf Musil byl vyzván k zaplacení poplatků za to, že na freemusic.cz spustil stream nejčastěji stahovaných skladeb ve formátu mp3 od převážně začínajících kapel. Všechny tyto kapely poskytly své skladby spolu s podpisem smlouvy, ve které výslovně prohlašují, že je autorsky zcela jeho a odměnou je pouze vystavení na serveru a „dobrovolně se vzdávají jakékoliv finanční odměny za výkon autorských práv k předávané nahrávce vyplývajících z aktivit serveru“.

V prohlášení dále také stálo: „Není dovoleno vyžadovat od kohokoliv při jakékoliv příležitosti poplatky za ochranu intelektuálního vlastnictví chráněného touto smlouvou a Licencí o bezplatném stahování a používání hudby po internetu, která je nedílnou součástí této smlouvy. Skladby, které jsou součástí této smlouvy, nechrání žádné jiné instituce pro ochranu autorských práv (jako jsou RIAA v USA nebo OSA v České republice, či SOZA na Slovensku). Autoři skladby svým podpisem prohlašují, že OSA jejich autorská práva na skladby, které jsou předmětem smlouvy, nezastupuje a že za ně nebude žádné poplatky požadovat." (zdroj: lupa.cz)

Jenže OSA po Musilovi žádala 5 000 korun měsíčně a další vykutálené sdružení, přesněji řečeno „nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů o.s.“ Intergram dokonce 10 000 korun. Čili přestože umělci výslovně nesouhlasí s tím, aby za zveřejnění jejich skladeb na internetu kdokoliv platil jakékoliv poplatky, měl by podle dosavadního zákona Rudolf Musil, provozovatel prodělečného serveru, který to činí z nadšení a lásky k hudbě, 15 000 korun měsíčně.

Ředitel OSA Roman Strejček se v reakci odvolával na ustanovení § 101 odst. 9 autorského zákona, které uvádí, že se „účinky licence poskytnuté hromadnou licenční smlouvou kolektivním správcem automaticky ze zákona rozšiřují také na autory (nositele majetkových práv autorských) nezastupované smluvně kolektivním správcem OSA“.

Umělci, přestože o to v tomto případě vůbec nestojí, se ovšem mohou nechat OSA zastupovat a nejméně tři roky zpětně poté získat určitý finanční podíl. Pokud tak ovšem neučiní, peníze se rozdělí mezi stávající OSA zastoupené umělce. Vědomí, že za to, že někdo z dobré vůle podpoří výsledek mé tvůrčí činnosti tím, že ho zveřejní, ale musí za to zaplatit, mě spíše od hudební produkce odrazuje. Kde tedy tkví organizací OSA deklarovaná podpora mladých umělců a hudby u nás?

Ještě větším krkounem je v tomto případě Intergram. „Měsíčně platíme OSA 800 korun, Intergramu ovšem přes neuvěřitelných 11 000 korun a to máme prý ještě slevu — malá rádia platí 40 000 měsíčně!“ říká koordinátor akademického Rádia R a člen výboru ve sdružení Komunitní rádia Jan Motal. Podle něj by mohla problém autorského zákona včetně stahování vyřešit klauzule o nekomerčním vysílání a užití a o tom, že k tomu musí správce přihlížet. Novela totiž stále nemá až na výjimky podchycené nekomerční využití, které tvoří majoritní část hudební produkce v České republice. Jan Motal ovšem nepovažuje výtky pirátské strany vůči novele za legislativní novinky. „Novela přináší ale i pokrok, např. v přiznání rovnocenné ochrany z hlediska autorských práv s licencovanými. Konečně si tak někdo všiml, že internetová média existují.“

I přes světlejší body návrhu novely je stále z většiny úhlů nepraktickým a zastaralým patvarem, který potřebuje dodat pružnost, aktuálnost a zejména průhlednost praktik a procesů souvisejících s ochranou autorského zákona a zejména s finančními procesy. Právě teď totiž namísto progresivních úprav není jen strnulá na místě, ale couvá zpátky v čase. A čím později se začne jednat, tím bude složitější v tom udělat pořádek.