Alternativa - sen, nebo reálný program?
Ivan ŠtampachJe třeba zdvihnout hlavu a jasně, zřetelně, a hlavně společně říct, že vládní reformy povedou ke ztrátě sociální soudržnosti, ke zpomalení udržitelného rozvoje, k chudobě a k nenávratnému poškozování životního prostředí, že jsou popřením skutečných reforem.
Poslední mohykáni osvícenského a moderního manipulativního rozumu ještě věří v plynulý vývoj. Navzdory vší evidenci doufají, že když lidstvo proniká do dálav vesmíru a hlubin hmoty, odhaluje tam příčiny nedostatků a díky tomu zdokonaluje techniku, která údajně ve prospěch lidstva zachází s hmotou a energií, již (zatím) poskytuje příroda, a rovněž techniku sociální, techniku manipulace jedinci a masami. Mnohem hlasitěji se dnes ozývají jejich názorové protějšky, lidé, kteří se už nabažili novověku a moderny, zjistili, že ráj na zemi se nedostavil a chtějí se vracet. A pak záleží kam, jak až daleko. Evropský typ společenského uspořádání, jak dozrál ve dvacátém století stojící na pilířích zastupitelské demokracie, občanských svobod (a širších lidských práv), jakož i sociální solidarity, je pro ně jako červený hadr pro býka v corridě. Jedni se programově a s celou vahou mocenských složek státu vracejí k tvrdému asociálnímu kapitalismu druhé poloviny devatenáctého století, další hledí před Velkou francouzskou revoluci — a nejsou to jen explicitní roajalisté, někteří i do středověku a dál zpět.
Nabízí se jiná možnost: poučit se z podnětů moderny i z opuštěné tradice, odvážit se však a vzít vážně vizi či sen a zkusit to jinak. Myšlenka na alternativu se ujala. Hledá se možnost alternativní vědy, alternativního přístupu ke zdraví a nemoci, alternativních metod výchovy a vzdělání. Někomu to připadá komické nebo aspoň nerealizovatelné, ale protagonisté to nevzdávají. Ti, kdo přišli už dříve a přicházeli dnes se sociální, ekonomickou a politickou alternativou, nejsou obvykle géniové a světci v jedné osobě. Mýlili se a víme dobře, že někdy tyto pokusy vedly k tragédiím. Ve jménu emancipace potlačených společenských vrstev a skupin nastoupilo ještě větší zotročení všech. Přes tyto historické omyly, někdy tragédie je stále dost lidí, kteří se touhy po změně nevzdávají. Nevidí, že by se vědecko-technický pokrok sám valil k většímu zdraví těla a duše, jednotlivce, společnosti a přírody. A nezhlížejí se ani v romanticky pojaté minulosti. Hledají a nacházejí varianty společenského uspořádání, s nimiž se jako občané můžeme odvážit experimentovat. Jedni mluví o demokracii nejen občanské, ale i sociální, jiní o hlubinné ekologii, další o teologii osvobození nebo o trojčlennosti sociálního organismu, ještě další o komunitarismu či demokratickém korporativismu, jiní nejnověji přišli s oprášeným distributivismem. Jedni jsou etatisté, druzí by stát, kdyby to šlo, rozpustili v decentralizovaném lidovém hnutí. Nejde teď o to tyto a další návrhy cupovat a formulovat soupisy shod a rozdílů, možnosti strategické jednoty a taktické šíře možností. Jde o to, že je tu nemalý okruh těch, kdo si nenechali namluvit, že přírodní zákony (nebo Bůh) si žádají své a že změna není možná.
Podle mne jít ke kořenům, znamená jít k tomu, co věděli někteří již na počátku osvícenství, že svoboda bez rovnosti je nemyslitelná, tak jako rovnost bez svobody. Rovnosti vážená paní Holoubková. Což není totéž co stejnost. Díky nestejnosti jednotlivců teprve v dějinách vznikly všechny současné nerovnosti. Ovšem není vůbec žádný důvod, aby dosahovaly rozdílů, které nevyplývají logicky z osobních nestejností. Lidová moudrost říká, čeho je moc, toho je příliš. A tady začíná podle mého soudu naivnost všech alternativních utopií. Ti, co již mají nesouměřitelně obrovské bohatství a z něho plynoucí privilegia, nikdy nepřipustí, aby lidské společenství, navíc dneska již nutně globálně, jakýmikoliv reformami přešlo na trajektorii, v níž by o svá privilegia přišli.
Takže, co dělat? Nebát se prosazovat, že superbohatství je nezasloužené a je nutné jejich nositelům toto privilegium vzít. Byla k tomu nedávno, při finanční krizi, docela dobrá příležitost. A já jsem si jist, že nebyla poslední. Jestli takový akt bude reformou, či revolucí, o to ať se následovně přou odborníci
Již z něho by Vám bylo jasné, že vím, že existovaly společenství, v nichž svoboda vysoce převyšovala rovnost a také taková, kde tomu bylo naopak. A že obojí zákonitě musí být špatné.
Já jsem Rawlesovu práci „Teorie spravedlnosti“ četl v českém překladu, takže je docela možné, že mi něco uniklo. Jenže já znám i jeho myšlenkový vývoj, takže vím něco o modifikaci jeho přesvědčení. Navíc – a hlavně - on svou teorii považuje, jako každý opravdový vědec, za pouze částečné poznání a nikoliv dogma. Já, ve svém věku, při svých zkušenostech a i těch skromných vědomostech, si troufám mít přece jenom trochu jiný náhled na některé nuance problému spravedlnosti, přesněji sociální spravedlivosti. A začal bych již tím, že v češtině použití takového pojmu pro studium sociálních vztahů je diskutabilní. Já dokážu totiž kupříkladu rozlišovat mezi spravedlností a spravedlivostí. Spravedlnost hledají totiž soudy, spravedlivost je mnohem subjektivnější a souvisí s etikou.