Devět skic příběhů, jak nenalézt otce

Lucie Česálková

Dílo anglického prozaika Davida Mitchella si cestu ke čtenářům hledá jen s obtížemi. Mitchellovy romány, které můžeme pro jejich náročnost označit za svébytný experiment, lze souhrnně vnímat jako výzvu čtenářům i teoriím čtení.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy se britským čtenářům dostala do rukou novinka s tajemným názvem The Thousand Autumns of Jacob de Zoet (Tisíc podzimů Jacoba de Zoet) renomovaného prozaika Davida Mitchella, byl do češtiny poněkud se zpožděním přeložen autorův v pořadí druhý román sencislo9 (number9dream) z roku 2001.

Mitchellovo literární dílo dosud čítá pět románových počinů, nicméně v českém prostředí bylo zatím známo jen díky knihám Atlas mraků a Třináct měsíců. Poněkud stranou exkluzivního zájmu se drží i ve svém domáckém prostředí: přestože patří Mitchell mezi anglicky píšícími autory rozhodně k těm nejoriginálnějším, byly jeho knihy na prestižní ceny (Man Booker Prize, Guardian First Book Award) dosud vždy pouze nominovány.

David Mitchell není autorem bestsellerů, které by plošně a spolehlivě oslovovaly širší okruh rámcově náročnější čtenářské masy. Nemá Palahniukův jedovatě provokativní svéráz, Murakamiho metafyzickou meditativnost, ani Foerovu schopnost promlouvat prostřednictvím jednoduchého příběhu o zásadních okamžicích moderních dějin — jeho dílo však lze souhrnně vnímat jako výzvu čtenářům i teoriím čtení obecně. Snad s výjimkou Třinácti měsíců Mitchell systematicky přepisuje žánrová schémata populárních žánrů a nutí své čtenáře, aby neustále přemýšleli o povaze literární fikce, o jejích možnostech i hranicích.

Tak jako Ghostwritten a Atlas mraků je i sencislo9 příkladem vyprávění sestávajícího ze série komplexních povídkových útvarů, současně vzájemně důmyslně propojených. Napětí a čtenářská očekávání se přitom Mitchellovi daří vždy umně řídit jak v rámci mikronarativů, tak s ohledem k celku, když čtenáře neustále nutí pátrat, v jakém vztahu jsou jednotlivé povídky vůči sobě, a rozkrývat obecnější fenomény, které se touto komplikovanou formou vyprávění snaží popsat.

Sencislo9 má v názvu reminiscenci na stejnojmennou píseň Johna Lennona, intertextuálně přivolává i další skladbu Beatles Norské dřevo (Norwegian Wood) a s ní i Mitchellova oblíbeného Harukiho Murakamiho, jeho Norské dřevo literární a další prózu Wind-Up-Bird-Chronicle. Skládá se z devíti dílčích vyprávění s jedním společným hlavním hrdinou, Eidžim Mijakem, jenž v rámci všech devíti příběhů pátrá po svém otci. Jeho osud je líčen naoko chronologicky, naoko cyklicky. Každý z příběhů je podán v docela jiném žánru a zvýznamňuje jiné rysy Eidžiho současného i minulého života a jeho charakteru. Detektivní zápletka pátrání odvíjejícího se na pozadí každé z devíti částí má jednou podobu cyber-punkového thrilleru ve stylu Williama Gibsona, podruhé milostné romance, potřetí sadistické akční hry.

Ve všech těchto žánrových oknech se přitom průběžně stále více rozkrývají souvislosti Eidžiho dětství a dospívání (vztah se sestrou a matkou) a rozvíjejí se vztahy s několika postavami z jeho okolí. Tyto postavy se často vracejí do hry po úvodním nevýrazném výstupu v rolích nečekaných kauzálních činitelů pozdějších příběhů. Detaily zmíněné dříve zdánlivě na okrasu se v nových souvislostech ukazují jako zásadní pro další vývoj děje, vedlejší postavy se stávají klíčovými aktéry nového vyprávění. Mitchell tak vytváří dojem času, který sice na jedné straně zdánlivě neustále lineárně postupuje, nicméně s ohledem na zásadní motiv ve svém pozadí v podstatě stagnuje a vrací se ke svému počátku: každý z Eidžiho pokusů najít a poznat otce selhává, je třeba hledat novou alternativu.

Takto rozvržená románová struktura odhaluje jako svůj klíčový stavební princip snovou logiku a podporuje interpretaci dílčích příběhů jako snů, sekundárně pak Mitchellovi dovoluje nepřímo uvažovat o pluralitní povaze lidské zkušenosti v době, kdy je běžnou zvyklostí vytvářet si paralelní identity, pracovat na počítači souběžně na několika úkolech naráz, v několika různých „oknech“, překlikávat mezi nimi, informace z nich získané nově kombinovat, přeuspořádávat jejich vztahy a hierarchie, a tedy i významy. Eidžiho vyprávění se totiž ve výsledku jeví spíše jako sled různých scénářů téhož neúspěšného pátrání, jako produkt mysli utvářené postmoderní zkušeností s počítačovými hrami a multiversy internetového světa. Ve své bezvýslednosti je to pak nepřekvapivě samo hledání, co se stává hlavním cílem a klíčovou metaforou celého příběhu. V drobnější, zhuštěnější verzi ostatně tezi o touze po příběhu a hledání do fikce zformulovaného smyslu lidské existence Mitchell předkládá v páté sekci románu s názvem Skici příběhů.

Pátá část je z devíti tou prostřední a pro pochopení poselství tou nejzásadnější. V tomto ohledu je sencislo9 zřetelnou přípravou na Mitchellův pozdější Atlas mraků, kde mělo zrcadlové řazení příběhů rovněž klíčový význam pro hlavní myšlenku románu. Metoda komplikované narativní struktury formou „vícehlavého“ příběhu s jedním hlavním tělem se tak i v tomto románu potvrzuje jako způsob, který Mitchellovi dovoluje reflektovat soudobou kulturu, své literární souputníky i sám sebe.

David Mitchell: sencislo9. Mladá fronta, Praha 2010.

    Diskuse (0 příspěvků)