Je zvláštní, čemu tiše přihlížíme, aniž bychom aktivně zasáhli. Lidé, kteří se po červnových volbách stali našimi politickými zástupci, zatím diskreditují svým vystupováním a jednáním, co mohou.

Například volba nástupce v květnu zesnulého Otakara Motejla.

S volbou se čekalo na novou Sněmovnu. Ano, lhůta šedesáti dnů stanovená zákonem to umožňovala. Poslanci ovšem z volby udělali smutnou frašku. Už samotné volbě předcházela opačná stanoviska legislativních odborů Senátu a Poslanecké sněmovny. V Senátu se shodli, že Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, ač soudkyně, jejíž rezignační tříměsíční lhůta neumožňuje v požadovaných deseti dnech po zvolení složit ombudsmanský slib, přesto kandidovat může. Legislativci Sněmovny naopak rozhodli, že nemůže. Sama Brožová se v kandidátském projevu odvolávala na rovnost občana danou ústavou, která i soudci dává právo ucházet se o jakoukoli funkci.

Vedení Věcí veřejných se rozhodlo, údajně vzhledem k nejasnosti volitelnosti Ivy Brožové, počkat na možné nové kandidáty v případě, nebude-li ombudsman zvolen, a doporučilo poslaneckému klubu nevolit nikoho. Trapnost situace završila debata poslanců před samotnou volbou. V přímém televizním přenosu jsme opět sledovali frašku nedůstojnou poslaneckého sboru svědčící o tom, že ani nové volby na charakteru poslaneckých debat mnoho nezměnily. Stejně tak sliby a dohody stále mnoho neznamenají. Anně Šabatové ke zvolení chybělo sedm hlasů.

Pokusy o dohodu jsou marné, nebo k nim ani nedochází. Potvrzuje se neschopnost našich zástupců vybrat důstojné reprezentanty vrcholných státních institucí. Poslanci se z minulosti nepoučili.

Vzpomeňme nervy drásající volbu prezidenta v roce 2003, jejíž průběh i následný výběr Václava Klause výrazně znevážil význam této funkce.

Za připomenutí stojí i dávná volba šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Funkce nebyla dva roky obsazena kvůli neschopnosti dohodnout se. Výběr prezidenta NKÚ se stal bojem o korýtko. František Dohnal se posléze postaral svým chováním o naprosté zesměšnění úřadu, který si pod vedením Lubomíra Voleníka vybudoval slušné renomé.

Dobrá, byť dochází k znevážení institucí dříve společností vážených, nejde ještě o fatální selhání.

Ovšem po jmenování nové vlády se zdráhám uvěřit, že je to opravdu skutečnost. Že tito lidé začínají rozhodovat o našich osudech a my poklidně sledujeme, co chystají.

Zjevné propojení soukromých bezpečnostních agentur s ministerstvem vnitra. Ministr životního prostředí dýchající za český průmysl, který při představení své koncepce řekne, že zvýší konkurenceschopnost českého průmyslu. Ministr školství, který by rád nastupujícím učitelům poskytl náborový příspěvek bez ohledu na jejich kvalitu. Ministři za Věci veřejné, kteří chtějí odevzdávat poslanecký plat na charitu a přitom netuší, že na něj nemají nárok. Ministr dopravy páchající dopravní přestupek ihned po uvedení do funkce… Ministr financí rozdělující společnost na ty, co tyjí z práce bohatých a na bohaté, kteří je pro nic za nic dotují! Ministr zahraničí, kdysi aktivně vystupující proti dostavbě Temelína, hájící dnes jeho nezbytnost. Premiér, který sice nad tím vším pozdvihuje obočí, leč nezasáhne. A k tomu opozice, která mlčí…

Smíme to vše jen sledovat zpovzdálí, psát články a čekat?