Převážně Albánci osídlené Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku v únoru 2008. Stalo se tak devět let po válce, kterou proti tehdejší Svazové republice Jugoslávii vedla od března do června 1999 Severoatlantická aliance. Ta také Kosovo po skončení konfliktu, který byl oficiálně veden na ochranu kosovských Albánců proti čistkám ze strany srbského vojenského a policejního aparátu, vojensky okupovala. Kosovo tehdy sice formálně zůstalo součástí svazové Jugoslávie, respektive Srbska, fakticky se ale stalo nezávislým územím pod více či méně slabou mezinárodní správou.

Jednostranně vyhlášenou nezávislost Kosova dodnes uznalo devětašedesát členských zemí OSN, mezi nimi i Spojené státy a dvaadvacet ze sedmadvaceti členských zemí Evropské unie. Ze zemí EU Kosovo jako samostatný stát neuznávají Kypr, Slovensko, Rumunsko, Řecko a Španělsko.

Valné shromáždění OSN předložilo v říjnu 2008 na srbský návrh Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu k vyjádření otázku, zda jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova proběhlo v souladu s mezinárodním právem. Koncem roku 2009 proběhlo soudní jednání a tento čtvrtek, to jest 22. července 2010, je od soudního dvora očekáván jeho posudek.

Rozhodnutí soudu nebude právně závazné — žádný stát nelze trestat za jeho politické rozhodnutí uznat či odmítnout uznání něčí nezávislosti — ale bezpochyby vlivné. Podle odborníků, které k tématu cituje bělehradský deník Politika, se za rozhodnutí soudu považuje to stanovisko, ke kterému se přikloní většina soudců. Praxe přitom ukazuje, že rozhodnutí patnáctičlenného soudního dvora zatím nikdy nebylo jednomyslné.

Jednání je o to delikátnější, že Mezinárodní soudní dvůr o otázce legálnosti vyhlášení něčí nezávislosti rozhoduje poprvé od svého vzniku. Nejde přitom jen o Kosovo samotné. Rozhodnutí soudu může ovlivnit mezinárodní postavení Abcházie a Jižní Osetie nebo další vývoj v Bosně a Hercegovině, kde nejméně dvě ze tří národností usilují o silnější autonomii na centrální vládě.

Znovu do New Yorku

Dlouhodobě platí, že existují dva přístupy k řešení národnostní otázky. Podle práva na sebeurčení vznikaly státy na konci první světové války, mezi nimi i Československo a Jugoslávie. Závěrečný akt Helsinské konference, který je v českém prostředí znám především jako podnět ke vzniku Charty 77, zase zformuloval tezi, podle které je násilí jako prostředek řešení politických sporů mezi státy neakceptovatelné a podle které mohou být hranice měněny pouze se souhlasem zúčastněných stran.

Mezi experty v Bělehradě i v Prištině je podle páteční Politiky veřejným tajemstvím, že posudek haagského soudu bude nejpravděpodobněji formulován tak, že bude záležet na stranách sporu, aby ustálily takovou jeho interpretaci, která bude vyhovovat právě jim.

Po rozhodnutí soudu se kosovská otázka znovu vrátí do New Yorku na plénum Valného shromáždění OSN. To by se mělo stát 21. září. Pokud soud vyhlášení nezávislosti Kosova výrazně nepodpoří, lze čekat, že Srbsko, Rusko anebo některý z dalších států, které odmítají Kosovo uznávat jako samostatný stát, navrhne rezoluci, která Bělehrad a Prištinu znovu vyzve ke společnému jednání.

V opačném případě lze během léta čekat vlnu akceptací nezávislosti od států, které s tímto krokem zatím váhají. Spojené státy nebo některá z evropských velmocí by pak pravděpodobně usilovaly o nějakou formu potvrzení faktické kosovské nezávislosti ze strany OSN.

Možné je i to, že Mezinárodní soudní dvůr rozhodne nejednoznačně a reálná situace v Kosovu i v sousedních zemích se nijak výrazně nezmění. Reprezentace kosovských Albánců totiž dlouhodobě odmítá s Bělehradem jednat o čemkoli jiném než o technických otázkách a na jiné platformě než jako zástupci dvou suverénních zemí. Má také zájem na oslabování role UNMIKu (mezinárodní správy Kosova) na dění v oblasti.

Oproti tomu je Srbsko na reálné angažovanosti mezinárodních institucí na řešení kosovské otázky závislé, protože mezinárodní správa je de facto tím jediným, co potvrzuje jeho formální vliv v oblasti v návaznosti na ukončení konfliktu z roku 1999. Možnost „implicitního nebo explicitního“ uznání kosovské nezávislosti odmítl srbský prezident Boris Tadić naposledy v sobotu během oslav dvacátého výročí vzniku Socialistické strany Srbska. Ještě ostřeji pak státní sekretář Ministerstva pro Kosovo a Metohiju Oliver Ivanović odmítl médii zmiňovaný návrh na výměnu albánsky osídleného území na jihu Srbska za Srby osídlené oblasti na severu Kosova.

Faktický návrat Kosova, regionu o velikosti Středočeského kraje, pod přímou správu Bělehradu je bez ohledu na soudní rozhodnutí nerealizovatelný. Albánské obyvatelstvo by srbskou správu neakceptovalo, takže by se její výkon neobešel bez masivní vojenské a policejní přítomnosti. A to by společně s nezbytnými dotacemi do rozvoje velmi chudého regionu neúměrně zatížilo srbský státní rozpočet a zlikvidovalo mezinárodní postavení Srbska přinejmenším na evropské scéně.

Relativně nejpravděpodobnější variantou dalšího vývoje se tak při nejednoznačném vyznění posudku Mezinárodního soudního dvora zdá snaha Bělehradu a Prištiny o posilování pro ně výhodnější podoby stávajícího statu quo a ze strany evropských velmocí snaha vyjednávat o definitivním statusu Kosova zejména s ohledem na srbské okresy na severu regionu, příp. místní srbské kulturní památky. Tlaku USA a západoevropských velmocí může srbská vláda čelit zřejmě jen aktivitou na půdě OSN anebo snahou zapojit do rozhodování demokratičtější a Srbsku příznivěji nakloněná grémia typu OBSE.