Květiny a živočichové se dělí na denní a noční. Podobně můžeme rozlišovat také alkoholiky. Jsou zvířata, která si svůj život odbývají v noci, a nezapomenutelný zážitek je pozorovat květy nočenky, když se otvírají se soumrakem. Tiše taky voní. Někteří umělci ožívají teprve se setměním; ne že by celý den spali, prostě na božím světle za nic nestojí, jsou mrzutí a hrají falešně. Přátelé tmy prý nejsou schopni lásky před západem slunce. Znám anděly světla a poznám anděla noci. Sám o sobě mohu uvést, že jsme alkoholikem nočním.

Ale proč to všechno vlastně říkám? Vždyť uhýbám od líčení, které se týká jiné věci, totiž dopisu. Chtěl jsem jen nějak vysvětlit Jiříčkovi, proč si s ním za bílého dne nemůžu připít, i když mě o to moc prosil a vyhrožoval, že se možná vidíme naposled.

Jsem nedůsledný člověk, promiňte. Důsledně stůňu jen krásnou nemocí alkoholika, avšak rozkvétám až po setmění. Před soumrakem ani kapku jedu. A bylo ještě hodně světlo.

„Třicet roků se známe, a ty že piješ jenom v noci?" řekl Jiříček. „Co děláš ve dne těch třicet let?"

„Píšu blbosti," řekl jsem.

„Na nikoho není spolehnutí," řekl Jiříček.

Takže náš rozhovor byl stručný. Jiříček se omlouval. Bolestně líčil svůj pocit viny. Opouští národ, jazyk, přátele, pražské uzeniny, a vidíš, kamení neumí plakat, baroko a Jugendstill. Neměl jsem náladu Jiříčka utěšovat. Jen jsem řekl, ať si nezoufá nad fasádami a že se mu výčitky ve Vídni usadí. Možná za týden, možná za rok. Ačkoli jsem ho o žádné sliby nežádal, sliboval, že bude statečný, že bude přemáhat svůj stesk, a zklamaně si postěžoval na pražskou společnost. Privatissimus. Rezignace. Nikdo už nechce bojovat za lidská práva. Žádné protesty.

„Á ty už taky jen mlčíš," řekl Jiříček.

„Recituju si na záchodě. Manželka nesnáší lyriku."

„Copak nemám právo být lidský?" řekl Jiříček.

„Není to věc práva, je to věc postoje," řekl jsem. „Když odjíždíš, tak odjížděj. Pán Bůh s tebou."

„Mohl bys můj postoj definovat?" řekl Jiříček.

Radši jsem ho objal. Byl jsem přece vážně v rozpacích, jestli mám Jiříčkovi nadávat. Nikdo se s ním nemusel kamarádit a já bych měl chápat povzbuzující myšlenku automobilových konstruktérů: Méně strachu a více pohodlí. Proč by se podobnou myšlenkou nemohl řídik konstruktér divadelních představení, politických zápletek, filmových scénářů a intimních večírků. Můj kamarád. Nejsem tak odvážný kritik režimu, abych směl kritizovat jeho oponenty. Bojují za lidská práva. Ale copak není lidské právo cestovat, žít v luxusu, utrácet peníze tam, kde si je vyděláme, obdivovat se vlastním portrétům v novinách, pít víno s ministry? Oblékat manželku do šperků? Má být lidským právem jen stud, odříkání a lítost nad tím, že svými blbostmi kompromitujeme svoje vlastní přátele a příbuzenstvo do desátého kolena?

„Stejně se tam všichni sejdeme," řekl Jiříček a dal mi dopis.

Vzpomněl jsem si, jak jsem Jiříčka objímal, když odjížděl do Moskvy, nejdřív jako student, později jako diplomat. Objímal jsem Jiříčka, když odlétal na sever, jindy zas daleko na jih. Nepřežil by, kdybych ho s čerstvou růží nepřivítal na letišti, když se vracel z Číny nebo z amerických univerzit. Přiznám se, růže jsem kupoval rád a s upřímným dojetím. Teď mi Jiříček dával na rozloučenou dopis.

„Napsals mi něco na rozloučenou. Kdybys mě už neviděl. Děkuju ti. Můžu si ho hned přečíst?"

„Je to přece tvůj vlastní dopis. Dals mi ho, abych ti ho uschoval, a musel jsem ti tenkrát slíbit, že ti ho nevrátím, i kdybys mě o to jednou moc prosil."

„Ale já tě o nic neprosím."

„Takovou relikvii brát s sebou nemůžu."

„Neznám pořádnějšího člověka. Určitě už tři neděle pálíš papíry. Proč jsi nespálil taky ten dopis?"

Zadívali jsme se jeden druhému do očí, jako bychom měli prosit o bratrskou lásku, která kdysi byla samozřejmá, a měli jsme na mysli víc, než obsah jednoho dopisu. Na paprsku světla spěchala mezi námi sem a tam jako v pradávném pokusu o stvoření procesí prozářených buněk s plastickými obrazy, které nás ve vzpomínkách budou těšit i děsit zároveň. Obrazy plné přátelsky naladěných lidí, nečekaných událostí, tichá zátiší, přírodní dramata krajinných nálad a již historické válečné fresky.

Podali jsme si ruce s upřímným přáním banalit, jejichž nedostupnost je trestuhodně zřejmá. Co je štěstí? Kdo je zdráv? A problém není v tom, že potřebujeme peníze, problém je v tom, že potřebujeme hodně peněz. Tak jsme se rozešli a opustili.

Jiříček se za mnou ještě rozběhl. Vzal mě pod paží a srovnal se mnou krok. Vyčítal mi. Hněval se. Vyptával se. Zůstal mi snad něco dlužen? Odváží mi ženskou? Tak o co jde? Jde o prachy a o ženský. Okradl jsem tě? Přebral jsem ti ženskou? Tak proč se tak najednou tváříš nemístně a chladně, když já opouštím všechno. Neseznámil jsem tě s třemi nositeli Nobelovy ceny a desítkami VIPs? Nebyl jsem, prosím pěkně, ochoten sedět v kriminále jako Václav? Proč mě teda nezavírají? A nevařili jsme spolu boršč? Neprochlastali jsme spolu třetinu honorářů? Když ztrácí milovanou vlast a milovanou chalupu a milované Malostranské náměstí a milovanou Malostranskou kavárnu, proč má ztrácet posledního věrného kamaráda? Jiříček je zklamán. Jsem málo dojatí, málo zoufalí, málo nešťastní. Něco nehraje, v režii je chyba. Proč se mnou nezůstaneš, volá na tebe žena, která utíká za milencem.

„Nevadí," řekl Jiříček. „Nemám takovou povahu, abych se obětoval pro mrzáčky. Ale zůstanu solidární. Vídeň je Praha bez fízlů."

Hned jsem dostal telefonní číslo. Můžu se kdykoliv ozvat, přijet, opatří mi byt i peníze a pro ty moje blbosti sežene nakladatele. Jen ať řeknu, co by pro mě mohl ještě udělat.

„Komu teď svěřím svůj dopis?" řekl jsem.

„Tak to se nezlob! Takovou věc s sebou vzít nemůžu. Jedině, kdybys jel se mnou."

„Ty musíš odjet a já tu musím zůstat. Jestlipak se vůbec dovedeme rozhodnout?"

„Já ano. Já jsem a zůstanu normální," řekl Jiříček.

Znovu jsem ho podle vřelého slovanského způsobu objal a mnoha slovy jsem ho ujišťoval, že se mi bude stýskat, ale že mu budu hodně psát, že nezapomenu, co jsme spolu prožili, a že snad není ještě všem dnům konec, že se zas brzy uvidíme a že spolu budeme péct černej chleba.

Komedie? Konvence? Schizofrenie? Přece musel vědět, co si skutečně myslím. Kdybych měl říkat nahlas, co si skutečně myslím, studem bych musel zároveň skákat z mostu. Budu tady zas květinou, která se podává na přivítanou, která se podává na rozloučenou. Upřímnosti se nežádá. Žádá se obřad, rituál. A já jsem zapleten a nesnáším scény a skandály.

Svůj starý dopis jsem si nesl v kapse jako malého králíka. Cosi teplého, hebkého a neposlušného se mi po boku pořád cukalo, trhalo, chtělo ven. Co dělat s věcí, které se říká dopis a jejíž obrázek jsem měl od dětství rád? Nebylo očekávání listonoše do určité doby radostnou událostí? Nyní mi poštu doručují vedle listonošů taky civilové. Pak musím k výslechu a jsem státním právem dotazován, jaké píšu blbosti. Už dávno schránku neotvírám rád, ale kvůli tomu přece nebudu emigrovat.

Usmíváte se nad čtverečkem milovaného epitelu, který se proměnil v perleť? Chcete si můj dopis přečíst? Prosím, je tady, ale uvažte, copak si příroda uschovává něco na památku? Má mořská vlna nějakou paměť? Kdo je tak hrdý a zároveň tak mocný, že se může veřejně odvolávat na svoji minulost? Jen pevný stát. Jen neomylná církev. Pochybuju, že taky jeden nějaký individualista, který píše blbosti.

Radši bych nelíčil svoje pocity. Bylo mi hůř, než kdybych pomalu umíral. Styděl jsem se za ruce, které nelétají, a styděl jsem se za nohy, které nejezdí na kolečkách, za srdce, které vynechává a netluče podle předpisu, za oči, které vidí za roh, za jazyk, který se neobrací. Jak jsem tupý a pořád ještě není noc.

Šel jsem Václavským náměstím vzhůru k soše Svatého Václava, kde se pro pár slov upálil Jan Palach. Teď se tu scházejí mladí a veselí lidé. Cestou jsem svůj starý dopis v duchu roztrhal na kousíčky a naházel po částech do košů na odpadky. Jen v duchu. Co kdyby se někdo o můj dopis zajímal? Útržky vyhrabe, sestaví a vyluští.

Ačkoli se mi nechtělo vykonávat nic přirozeného, zavřel jsem se na veřejném WC. Tady jsi bezpečnější než doma, kde jsi pořád někým z lásky pozorován. A přece jsem neměl odvahu spláchnout, co jsem kdysi napsal. Jaká slova? Krásná? Ošklivá? Jisté je jen to, že to jsou slova moje, a jejich pravdivost už dávno nespočívala v jejich obsahu, k němuž jsem se mohl hlásit, nebo za který jsem se mohl stydět, vždyť jejich význam a obsah se mohl změnit, jako se časem mění i kamení, nebo jsem se mohl změnit já sám, jako se mění každý živý člověk, dokud neumře; jediná a nesporná pravdivost mého dopisu byla v tom, že jsem ho psal já, to přiznávám, dosvědčím, a dobře jsem už tenkrát před lety věděl, proč dopis nechci mít doma.

Komu svůj dopis svěřím? Doba je zlá a přátelé odcházejí. Nechce mi ještě někdo něco vrátit?

Kolik krásných věcí jsem sám takhle urazil, když jsem je nesl do popelnice. Kolika lidem jsem způsobil bolest, když jsem řekl, že nemám čas. A fakt, času je málo. Ale mohl bych taky vyprávět o radostnějších setkáních, promiňte! Příště.

Nyní jen prosím o dovolení, abych skoncoval se svým dopisem. Sním ho s chlebem a klobásou. Bezpečně zůstane ve mně. Jenomže jsem pozorován jiným pojídači klobás. Sám se také pozorně dívám, jestli snad někdo nepřikusuje papír.

Kde v miliónovém městě najít otevřený oheň? Kolik energie teče tam a zpátky a nevidíš plamínek? Několik mých známých má v bytě krb. Od určitého data nesnáším a taky nevykonávám neohlášené návštěvy. Též mi bylo dáno najevo, že můj hlas v telefonu by mohl zapříčinit nedozírné následky.

U nás doma na velikém sídlišti hoří oheň na plynovém sporáku. Mohl bych taky zapálit svíčku. Ale jak bych svoje počínání vysvětlil ženě a dětem? Chtěly by vědět, co spaluju.

V polích je vlhko, při zemi jinovatka a na zemi tlející nať. V dálce za mnou září diamantové hradby nově zbudovaného velkoměsta. Stmívá se. Začíná můj čas. Poetická směs krásy a ošklivosti pražské periferie mě laskavě omračuje. Podle božích muk bez kříže je strom, ve stromu dutina, do které však ruku nevložím. Stalo se na mé hoře, že Jurčík strčil ruku do dubu, dub se uzavřel a Jurčík už ruku nevytáhl.

V hospodě hučí kamna. Na stole mám pivo, kafe a panáka rumu. Vedoucí přikládá. Plameny a jiskry šlehají dvířky. Lesk ohně hází reflex na moje sklenice, na tváře lidí, kteří tu taky tak sedí jako já, na rybičnatou plochu zrcadla, za jehož nikotinový rám jsou zastrčeny pohlednice s obrázky: Kardašova Řečice, Paříž, Moskva.

Věděl jsem, že tu můžu sedět aspoň dvě hodiny a že oheň za tu dobu nevyhasne. Mezi třetím a čtvrtým nebo mezi čtvrtým a pátým pivem vstanu, řeknu s dovolením a dopis hodím do kamen. Netřeba, abych ho předtím ještě četl. Noc za okny pevně budovala svůj stan. Slyšel jsem tichý praskot lan, zatloukání kolíků, šelest dílů plachty a něžný rachot rumpálů, které zavěšovaly hvězdy do přichystaných hnízd.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 2, únor 1981.)