Čtrnáctého července jsme mohli oslavit výročí pádu Bastily. Před dvěma stoletími stála Francie na pokraji finanční katastrofy. Zatím co hladovějící lid neměl ani na suchý chleba, přitroublá rakouská šlechtična v roli francouzské královny se naivně ptala, proč tedy nejedí koláče. Když se střední třída dožadovala, aby daně platila také šlechta, král se jim vysmál. Tahle hloupost je oba stála krk.

Letos oslavy Bastily nebyly nic moc. Ve Francii se smutnilo, protože tradičně ostře sledovanou etapu Tour de France vyhrál po heroickém úniku šestičlenné skupiny Portugalec Paulinho a první Francouz skončil až na čtvrtém místě... Nás tohle symbolické vítězství moc nezajímá. Ale možná by mělo. Náš stát má zatím k finančnímu krachu hodně daleko, i když se tu podařilo tuhle poplašnou fámu úspěšně rozšířit.

Nová vláda jako by si v otázce dluhu dala závazek: dohnat a předehnat. Koaliční smlouva si vytkla za cíl omezit co nejvíce státní příjmy. Především v oblasti dalšího zvyšování daňové degrese ve prospěch nejbohatších, ale také snižováním příspěvků na důchody a jejich převodem do bank a v nemenší míře i pokračujícími výdaji na předražené státní zakázky. Snižování výdajů pak bude zaměřeno především na ty nejpotřebnější, a to pod pokryteckou zástěrkou „zneužívání“.