Román Komáři (poprvé vydán roku 1927) reprezentuje úplné počátky tvorby pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu Williama Faulknera (1897—1962). V té době má třicetiletý autor na kontě pouze ne příliš vydařené básnické sbírky a románový debut Vojákův žold. Jeho Komáry bychom proto měli číst jako jeden ze stupňů na cestě k pozdějším mistrovským dílům. Čtenář, který by předem ke knize přistupoval s měřítky a nároky osvojenými při četbě Faulknerových veleděl, totiž nejspíš bude zbytečně rozčarován.

Příběh satirického románu zasazeného — jak také u Faulknera jinak! — na jih Spojených států začíná v bohémském New Orleans. Bohatá stárnoucí vdova, paní Maurierová, sama bez jakýchkoliv uměleckých schopností, se snaží pro čtyřdenní plavbu na své výletní jachtě rekrutovat osazenstvo z řad umělců. Podaří se jí shromáždit pestrou skupinku literátů, sochařů, malířů, v jejichž přítomnosti doufá v ovanutí dechem múz a v rozptýlení životních stereotypů.

Pasažéry lodě doplňují ještě další osoby, např. synovec a neteř hostitelky, několik pohledných dívek nebo patolízalský, neúspěšný svůdce žen, pan Talliafero, patrně nejtragikomičtější postava celého románu. Paní Maurierová, potěšena, že se může realizovat coby mecenáška a hlavní organizátorka výletu, prudérní, autoritativní (avšak autoritu postrádající) žena, nicméně brzy zjišťuje, že podle jejích not se zde tančit nebude. Většina umělců totiž přijala pozvání čistě ze zištných důvodů, s vidinou několika dnů, kdy mohou žít a pít na cizí útratu.

Jak schopnými ve svých oborech pozvaní hosté jsou, se příliš nedovíme. Zato nám autor dává možnost přesvědčit se, jak nekonečně dovedou o umění i životě žvanit. V románu se mluví hodně a rádo, mnohem méně se naslouchá. Postavy si skáčou do řeči, překřikují se. Věty zůstávají často nedokončené, na jejich obsahu vlastně nezáleží.

Faulkner nás v řeči postav občas rozesměje podařeným, wildovsky cynickým bonmotem: „Ale abyste mi rozuměli: já proti vzdělání nic nemám. Nemyslím, že by člověku nějak uškodilo, kromě toho, že ho udělá nešťastným a nezpůsobilým pro práci (…)“ nebo: „Být umělcem znamená v Evropě určitý způsob chování; v Americe to znamená omluvu pro určitý způsob chování.“

Autor si rád zastřílí do „vlastních“ řad: „,Ale co, my trochu toho nepohodlí dokážeme snést, řekl bych,' ujistil ji žoviálně Fairchild (…). 'To v knize, ano, tam by to bylo dost příšerné; kdyby člověk donutil postavy v knize sníst tolik grapefruitů, jak jsme snědli my (…). Ale ve skutečném životě — v životě se může stát cokoli (…). To jenom v knihách musí lidi fungovat podle svévolných pravidel chování a pravděpodobnosti; to jen v knihách nesmí události ohrnovat nos nad věrohodností.'"

Jako celek má ovšem „umělecká atmosféra na lodi“ působit především jako manifestace hlouposti a neužitečnosti. Jachta se plaví bezcílně, jen tak. Stejně tak nikam nevedou ani sáhodlouhé rozhovory výletníků. Nikoho nakonec ani příliš netrápí, když loď uvízne na dva dny na mělčině.

Sevřený prostor knihy, universum několika desítek metrů čtverečních paluby a kajut, na kterých jsou postavy románu příznačně „uvězněny“, se mění v parnas blbosti, ze kterého hrdinové dokáží shlédnout pouze tehdy, když se loď přiblíží ke břehu a vítr k nim zanese hejno nesnesitelných komárů, jejichž bodání vrací směšné „velikány“ ducha zpátky do reality.

Ve svém rozsáhlém satirickém románu, obdobě modelového dramatu, se Faulkner vysmívá snobství a bezduchosti, které se mohou snadno nabalit na umělecké prostředí. Literární postavy, reprezentanty těchto vlastností, nechává „zajaté“ na lodi. Ta představuje pomyslný hrnec, ve kterém je autor dává podusit ve šťávě vlastní stupidity, takže jsou nakonec téměř všichni rádi, že výlet končí. Někteří protagonisté už si beztak lezou na nervy a stejný pocit z nich musí mít i čtenář. Závěrem už lze jen podotknout, že by neškodilo, kdyby s podobnou vervou někdo konečně zobrazil například naši skvělou pražskou kulturnickou společnost.

William Faulkner. Komáři. Rybka Publishers, Praha 2010.