Výtvarný umělec Jiří Sozanský (1946) soustřeďuje trvale svou tvorbu na námětovou oblast známou jako angažované umění. Loňskou výstavu svých kreseb a sochařských prací v Obecním domě v Praze věnoval trpícím obětem a vězňům komunistického režimu: osobnosti historika Záviše Kalandry, katolickému básníkovi Janu Zahradníčkovi a současnému pověstnému básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi.

Také nynější výstava, kterou letos v letní sezóně uvádí Nadace Jana a Medy Mládkových v museu na Kampě, představuje výběr z autorova obsáhlého díla, jehož témata jsou orientovaná jak na osobní výpověď, tak i na výtvarnou reflexi politických zločinů a tragických událostí z poválečné historie Československa.

Lepty z cyklu Suterén (1978) a kresby z cyklu Dny a roky mojí matky (1982) zaznamenávají individuální osudy blízkých osob, zatímco velké formáty kreseb z cyklu Skelety (1985) tvoří východisko, z něhož vznikaly skulpturní návrhy a modely sousoší, která reagují na inscenované politické procesy padesátých let, zejména na hrůzný proces s Miladou Horákovou.

Masivní modely pomníků, které vytvořil Jiří Sozanský, mají záměr připomenout svou dobovou akademickou formou monstrózní utopie a mechanismy totalitního systému. Pomníky s názvem Modely mezních situací (2006), Skelety I (2009), Mater Mortis (2010), ale rovněž rekonstruované modely starších bronzových sousoší Modelu mezní situace (1979) anebo Skelety II (1984) se vyrovnávají s existenciální tematikou okupace v roce 1968 i hořícími obětmi Jana Palacha a Jana Zajíce.

Vnitřní rozpor skulpturních i kresebných prací Jiřího Sozanského zřejmě způsobuje zmrtvující konvence racionálního konceptu subjekt-objektové formy (oddělené od zkušenosti přirozené citlivosti pro živé formy organismů), s níž autor pracuje od sedmdesátých let a kterou pravděpodobně získal v týchž letech školením v ateliéru prof. Františka Jiroudka na tehdejší znormalizované Akademii výtvarných umění v Praze.

Tato dobová napodobenina klasické akademické formy bohužel zatěžuje autorovy výtvory typickou českou manýrou, která nemá nic společného se skutečnou akademickou tradicí.a jejím vžitým smyslem pro přesné proporce a souměr mezi individuovanou formou a rozlišeným vlastním výrazem jednotlivých lidí i tvorů.

Sozanského klonované postavy s typizovanými proporcemi hlav, rukou a nohou, ztělesňující univerzální ideje, tak nemůžou oživit ani jejich expresivní gesta, ani sebevíc exaltovaný výraz převzatý z vyprázdněné imaginace postsurrealismu.

Nefungují totiž jako pomníky, pouze jako předmětné nástroje nebo půdorysy klece, pokud ji vyplní živé vystoupení lidí v rámci performance anebo do ní vloží šém některá z pohybových složek akčního umění.

Za paradox lze považovat také fakt, že humanitní téma početných modelů sousoší, do nichž autor implantuje náročnou aktuální reflexi dějinné problematiky zneužití moci v nesvobodné společnosti, vězí ve formální pasti utopie a evropské myšlenkové krize pozdní moderny.

Aneb: Nic není tak mrtvé jako ideologie, jak ve svých Kacířských esejích poznamenal prof. Jan Patočka.

Jiří Sozanský — Skelety

kurátor: Jiří Machalický

Muzeum Kampa, Nadace Jana a Medy Mládkových

U Sovových mlýnů 2, Praha 1

www.museumkampa.cz

výstava potrvá do 19. 9. 2010