Pohoda - manuál vynikajícího hudebního festivalu

Ivo Bystřičan

Skončil 14. ročník slovenského festivalu Pohoda. Povedl se ve všech směrech. Nabízí tak možnost identifikovat detaily, které z festivalu, jichž se každoročně koná nepočítaně, činí takový, o němž se s respektem mluví ve světě.

Při troše fantazie může být hudební festival nahlížen sám jako umělecké dílo svého druhu, jehož jednotlivé prvky nakonec komponují účastníkovu finální extatickou emoci, která často vydrží až do příštího ročníku. Vrcholem je pak vzbudit kolektivní nadšení, které se projeví již v průběhu ročníku aktuálního. Festivalové dílo zdaleka nespočívá jen ve výběru kapel, které na pár dnů zaplní pódia. Festivalu Pohoda se to povedlo i bez jmen, která by u nás opěvovala mainstreamová média a která dramaturgové rádií zvesela ignorují.

V českém kontextu je na trenčínské Pohodě jistě přitažlivé, že program Pohody neobsahoval ve všech směrech unylé a neoriginální uskupení jako Chinaski, Divokej Bill a Wohnout, kterážto skvadra tvoří povinnou výbavu větší části našich festivalů, a tak je problém se jim v létě vyhnout. Pohoda zároveň nešla ani cestou slovenských ekvivalentů, ani české festivaly nenapodobila lacinou fintou, jíž je uvedení kapel, které již pár let nemají co říct, jen to naše publikum díky setrvačnosti rádií moc neví. Chumbawamba, Dog Eat Dog a Leningrad Cowboys na Sázavafestu a Skunk Anansie, Prodigy a NOFX na Rock for People budiž tím smutným příkladem takových headlinerů.

Pohoda opět ukázala, že obří festival lze zaplnit návštěvníky bez prvoplánového programu, a je zbytečné fanoušky podceňovat. Zahraniční headlineři jako Múm, Ian Brown, José Gonzales, Autechre či Klaxons v intenzitě našeho všeobecného povědomí nemohou se Sázavafestem či Rock for People soutěžit, výjimkou budiž snad globálně oblíbení popaři Scissors Sisters nebo pak elektronici Leftfield, kteří jsou pár let za zenitem. Program Pohody se zdánlivě paradoxně dá považovat za festival pro všechny. Ne ale proto, že by si po marketingové úvaze rozdělil fanoušky podle jejich vkusu a bezostyšně vrznul vedle sebe třeba Anetu Langerovou a Lilly Allen. Je pro všechny tím, že v drtivé většině koncertů na Pohodě lze najít něco hudebně podnětného, pokud tomu návštěvník dá alespoň chvíli šanci.

Festivaly samozřejmě nejsou založeny jen na hudbě, a výjimečná atmosféra Pohody tak zdaleka nevychází jen z ní. Je to jistě velmi konzumentský přístup, ale dobrá nálada třicetitisícového davu je založená i na zdánlivých malichernostech, které mnoho velkých festivalů stále nezvládá. Jako možnost dostat se na záchod, k pivu či jídlu bez dlouhé fronty, neskákat mezi potoky unikajícími z přeplněných toalet nebo hromadami netříděného odpadu, nebýt obtěžován reklamou víc, než je nutné u festivalů, které jsou krom jiného také byznysem (některé festivaly totiž zašly tak daleko, že jejich pódia před koncerty slouží k vysílání reklamních spotů), nebýt otravován a buzerován buranskými borci z bezpečnostních agentur, kteří si festival pletou s vesnickou diskotékou, nemuset poslouchat stupidní moderátory, kteří neustále pro ujištění všech kvílejí, jaký je „tenhle festival super bomba pecka“ a nebýt neustále odírán za něco, co mělo být v ceně vstupenky. Pakliže je obří festival dočasným místem hromadného kulturního konzumu a ne punkovým festiválkem, kde se polovina účastníků zná, dobrý servis je základ.

Je už takovým zvykem, že festivaly se nesoustředí jen na svou hudební náplň. Rutinní součástí hudebních festivalů jsou tak například většinou filmové projekce, stejně jako u filmových festivalů koncerty. Dramaturgie většinou za moc nestojí. Pozoruhodnou součástí Pohody jsou však diskusní cykly na aktuální společenská témata, jímž byl během obou dnů vyhrazen celý stan. Za účasti slovenských odborníků se diskutovalo o médiích, podmínkách pro uprchlíky na Slovensku, slovensko-maďarských vztazích, bezdomovectví nebo sociologických a psychiatrických aspektech společenských krizí. Kolotoče a podobné atrakce tak vyvažovaly součásti programu pro obecenstvo, které zábavu nachází i v kritickém myšlení.

Vynikající atmosféře festivalu a pocitu sounáležitosti návštěvníků přispěla i pietnost letošního ročníku, která se decentně vracela k loňské vichřici, která stála život tři účastníky festivalu. Bylo jim věnováno Vivaldiho Čtvero ročních období v podání Slovenského komorního orchestru z hlavního pódia, během koncertu byla všechna ostatní pódia v tichu. Celý festival pak skončil v neděli ráno hromadně navštívenou ekumenickou bohoslužbou. Festival Pohoda letos opět ukázal, že i masovou akci kulturního konzumu lze vytvořit bez ostentativní hamižnosti, podbízivosti, s citem a rozumem. Vlastně je s podivem, že takových festivalů je tak málo.

Bažant Pohoda 2010. 7.—11. července 2010, Trenčín.