Trendy v energetice, o kterých jsem pro Deník Referendum už několikrát psal, se posilují. S tím se zároveň prohlubuje propast mezi naší vlastí a Evropou. Evropská unie se jako celek ubírá progresivním směrem, rozvíjí moderní obnovitelné zdroje a připravuje se na jejich rozsáhlou integraci do elektrárenských sítí. Česká republika kráčí zatvrzele opačným směrem, na nové obnovitelné zdroje dokonce máme embargo, naše sítě by prý nezvládly ani zlomek podílu, který mají větrné a solární elektrárny u našich západních sousedů. Náš stát zato ze všech sil pomáhá ČEZu se stavbou dalších jaderných reaktorů, kterých zase naopak v Evropě ubývá.

Právě před týdnem zveřejnila Evropská komise čerstvou statistiku o vývoji elektráren na území evropské sedmadvacítky v roce 2009. Data k publikaci zpracovalo Společné výzkumné centrum (JRC), které Bruselu poskytuje odborné a technické služby.

V přehledu jasně vedou obnovitelné zdroje. Ty dohromady dosáhly podílu 62 % — tedy více než tří pětin — nově instalovaného výkonu za loňský rok. Celkem jich přibylo 17 000 MW (megawattů). Tím potvrdily a posílily svoji pozici z roku 2008, kdy s 57 % nového výkonu poprvé v historii získaly převahu nad ostatními typy elektráren.

Mezi jednotlivými technologiemi jasně vedou větrné turbíny: těch se vloni postavilo 10 200 MW, tedy 37 % veškerého nového výkonu o velikosti 27 500 MW. Třetí příčku s pětinovým podílem získala fotovoltaika s nově instalovaným výkonem 6 000 MW, a to za plynovými elektrárnami s 6 700 MW, tedy čtvrtinovým příspěvkem.

Protože se zároveň během loňského roku řada vysloužilých elektráren vyřadila, je celková bilance následující: celkově v Evropské unii ubylo jaderných a uhelných elektráren, jejichž nové přírůstky nedokázaly ani nahradit úbytek. Naopak nejvíce přibylo větrných, plynových a solárních elektráren. Dobře to ilustruje následující graf převzatý ze zprávy JRC:

Graf 1: Loňské přírůstky a úbytky instalovaného výkonu jednotlivých typů elektráren v EU.

↗

Mezi instalovaným výkonem a reálnou výrobou je totiž potřeba rozlišovat, protože jednotlivé zdroje mají v průběhu roku různou míru využití (tj. počet hodin, které běží na plný výkon). Se zohledněním tohoto faktoru evropské instituce očekávají, že z loňských nových zdrojů dodají nejvíce elektřiny plynové elektrárny — asi 28 TWh, tedy množství, které by vyrobilo pět nových temelínských reaktorů. Následují větrné turbíny s 20 TWh, což je ekvivalent více než tří reaktorů. Třetí jsou nové solární panely, které vyrobí 5,6 TWh a jsou srovnatelné s jedním reaktorem. Naopak se odhaduje, že jaderné elektrárny dodají z důvodu úbytku výkonu o 8 TWh elektřiny méně. Jediným dalším zdrojem, jehož produkce bude klesat, jsou uhelné elektrárny.

Graf 2: Očekávané změny ve vyrobení elektřiny v důsledku loňských přírůstků a úbytků jednotlivých typů elektráren.

↗

Pokud jde o reálnou výrobu proudu, obnovitelné zdroje vloni pokryly už 20 % celkové spotřeby elektřiny v zemích EU — to představuje 608 TWh (terrawatthodin elektřiny), ekvivalent jedné stovky temelínských reaktorů. Z toho jen polovinu tvoří velké přehrady, druhá půlka připadá na vrub moderním a rychle se rozvíjejícím obnovitelným zdrojům: větru, slunci, biomase.

To je dobrá zpráva. Máme naději, že EU dosáhne v roce 2020 podílu obnovitelné elektřiny na úrovni 32 %, jak si předsevzala. K dispozici je také čím dál více expertních studií, které dokládají, že přechod na stoprocentně obnovitelné zásobování Evropy elektřinou zhruba v polovině tohoto století je reálný nejen z hlediska dynamiky výstavby obnovitelných zdrojů, ale i ekonomicky (cena elektřiny vyjde dlouhodobě levněji než při zachování stávajícího stavu) a technicky (integrace do sítí a zajištění spolehlivých dodávek elektřiny).

Musíme se ale mít na pozoru, protože současná dynamika ani stávající převaha obnovitelných zdrojů ještě automaticky nezaručují, že se tato vize podaří uskutečnit. Minulý týden publikovaná data jistě dále znervózní zavedené elektrárenské koncerny, které podobně jako ČEZ mají zájem na udržení statutu quo. Vyloženě zpátečnické tendence, jaké vidíme v České republice, se mohou pod tlakem jejich lobby brzy rozšířit na celý východní blok a brzy infikovat i Evropu jako celek. Naše naděje pak spočívá v tom, že Evropská unie přece jen dá více na argumenty, fakta a diskusi než na falešná a průmyslem sponzorovaná klišé.