Rodiče žili ještě s Bohem. Byl to bůh starý a přísný tak jako synagoga, kterou mu zde před sedmi staletími postavili, a vládl ostrovu ghetta ještě neúprosněji než jiný bůh starý a přísný, kralující z bílé baziliky věkovitější než synagoga, ale právě tak jako ona podobné tvrzi, v tomto případě slovanské tvrzi v románském slohu.

Když ses narodil, Franzi, tví rodiče dosud neměli zdání, že staří bohové jeden po druhém lidem vyvěšují telefon, moderní vynález, protože pozemští troufalci nastolují nové božstvo, nepřetržitý a neodvratitelný vývoj vpřed, jemuž bylo nové jméno pokrok. Netušili to, ačkoliv je mohlo znepokojit, že pod záminkou asanace mají být zbořeny pradávné, neměnné uličky ghetta, na jejichž místě vyrostou domy měšťanů s nápisy hlásajícími uprostřed secesních štuk novou víru nové třídy a dokonce jaksi nového národa.

To jméno Kafka, které ti připadlo po otci, Franzi, je tak obvyklé v českých židovských rodinách, nikdo se nepozastavoval nad tím, že v češtině označuje ptáka, jenž hnízdil po všech cimbuřích stověžatého města, na Týně tak jako na Hradčanech. Pták, jemuž ústní podání připisovalo lecjakou vlastnost u jiných opeřenců nebývalou, shlížel moudře z gotických chrličů, pamětník pradávných dob, když se slovanské a židovské a německé legendy tohoto města teprve rodily. Dalo se věřit, že je odevzdává z věku do věku, neboť je schopen napodobit lidskou mluvu; dalo se věřit, že byl při jejich zrodu, neboť ďábelský přísvit jeho černého peří svědčí o tom, že jde o blížence jasnozřivců a proroků, mudrců a mágů. Chtěl-li pak nahlédnout do jejich retort a křivulí, neměl to od svatého Víta věru daleko, však legenda klade sídla alchymistů do Zlaté uličky, ačkoliv v jejích trpasličích staveních ve skutečnosti bydleli nejnuznější sloužící hradčanských vládců.

Kdopak dnes může říci, Franzi, jestli sis toho byl vědom, ale jedno je jisté: v této Praze, kvasící odevždy bájemi a mýty, vyvíjel se v tvé hlavě sklon zcela opačný, snaha odpatetizovat jsoucno a nacházet pod jeho maskami jeho skutečnou tvář, sešklebenou hrůzou: nebe je prázdné, nekonečno je prázdné. Dřív tu byl ještě Bůh a byl všude, ale teď je tu už jenom smrt. Nikoli však ona člověku blízká vyrovnatelka života, ba vlastně jediná stvořitelka skutečného, nadpozemského žití, jak s ní dříve lidé po věky obcovali, ani ta ještě starší život a smrt, ta jednota bytí s nebytím či lépe bytí v různých podobách, ale smrt děsivá, která přichází jako trest za to, že ji člověk odmítá uznat, že se jí vzpouzí, chtěje zrušit ji i vládu času. Jí se lidé bojí a předstírají, že neexistuje; aby pak ohlušili strach, staví na odiv sílu, zpocené svaly jim mají dosvědčit, že v běhu a skoku předstihnou netoliko jeden druhého, nýbrž i život, naolejované stroje jsou jim pak hmatatelným triumfem nad bohy, novým stvořením. Tak se zapřísahají tváří v tvář šklebící se nicotě, že s párou a elektřinou zavádějí nový život, život bez smrti, vítězné usilování nekonečného pokroku.

Franzi, tys nemohl ze školních škamen nic víc než tušit, že je to klam; možná, že ses štítil té hltavosti, všežravosti ničím nebrzděných snaživců, ale jistě tě zároveň vábilo vše, co se vtělovalo v nová slova, taková, jako elegán, tempo, rekord; jistě jsi chtěla také vyniknout ve sportu, aniž jsi tušil, v jaké disciplíně a s jakým soupeřem se budeš muset po celý život bít a hlavně, jakým výkonem přesáhneš sám sebe. Netušil jsi, že lidské existence, jež vytvoříš, ty, tak činorodý a nakonec tak neschopný zabezpečit existenci svou, zvěční tě svým zápasem, v němž budou vždy podlévat a tak zesměšňovat onu představu nepřestajného pohybu vpřed, vůbec jsi nemyslil na věčnost, jenom jsi cítil, že to slovo věčnost pronášejí s přídechem melancholie ty poživačné čelisti snaživců, je v něm cosi falešného a prázdného jako ve všem jejich zmítání. Snad jsi tenhle svár od sebe zapuzoval; zastavuje se v průjezdě nebo na pavlači dvora, podobného tvrzi, naslouchal jsi možná u vytržení jiným hlasům. Nesly se ze zamřížovaných oken sklepní prádelny s oblaky páry, jako by s nimi chtěly stoupat k nebi, a byla v nich jiná melodie než doma, ve škole nebo v synagoze, hudba vod, jež omývaly jako vlny jakési ohromné Vltavy ze všech stran tvoje dětství, ostrůvek na ostrově ghetta. Byla to melodie jiného jazyka, než jakým mluvili tvý rodiče a spolužáci.

Pověz, jak dlouho ti tanula na mysli scéna, jak tě jednou obklopil a oslepil oblak páry, když jsi kráčel dvorem oblouzen nekonečnou písní, a jak z něho náhle před tebou vyplula ženská tvář, bílé zuby, masité rty, jak se k tobě sklonila, jak tě pevné a tak měkké paže zvedly ze země, sevřely a roztočily divoce dokola: "Takový hezký žídě", slyšel jsi ji říkat, a ještě dlouho po tom, co tě postavila na zem a zmizela, nemohl ses pohnout z místa, jednak proto, že se ti točila hlava a že tě oslepovala pára, ale hlavně proto, že ses nemohl odtrhnout od syté, zvonivé kadence ženských hlasů, zpívajících v tom podivně jiném a přece cizím jazyce:

... jest tam mnoho sličných děvčat,

mnoho sličných děvčat,

zrovna k pomilování...

Ty sis tedy neutřel vlhkou tvář, naslouchal jsi a snad sis už uvědomoval, že pachem laciného mýdla a páry proráželo ještě něco jiného, tělesnost, jiná, než ta nemilosrdná, neurvalá tělesnost otecká a vůbec chlapská. Nemohl jsi na ni zapomenout; když ti přišlo stonat a rodičovská péče tě zahnala do postele a když ses marně pokoušel setřást ze sebe těžkou duchnu, znovu a znovu přihrnovanou starostlivou rukou matčinou, vynořovala se ti zborcenému potem na dosah vlhká ženská tvář, krev a mlíko, a tys omdléval horečkou a závratí a ta tvář se ti měnila v prázdnou líc smrti a ty ses jí bál a toužil jsi po ní. Zdálo se ti, že milovat je totéž co umřít a smrt je totéž co láska, ačkoliv jsi nevěděl, nic jsi nevěděl a jen jsi snil. Pak ses už nikdy nedal lapit u sklepních oken, ale přitištěn ke zdi na šikmých, jako pavlač visutých schodech, bezpečen, že tě nikdo nevidí v milém, trochu děsivém soumraku, utápěl ses v oblacích páry a písní. To, co tě uhranulo, bude tě přece vždy vábit a odpuzovat, bude to v tobě trčet jako udice v bezbranné rybě, bude tě to slastně bolet: ano a ne, čili klec v ptáku: vším, co si lapíš, jsi zároveň polapen, a tak se musíš bránit nejvíc tomu, po čem nejvíc toužíš.

A po čem toužíš? Víš to vůbec? A víš-li, je to něco přesného a určitého, nebo se to mění, jako se proměňují ulice v podvečerním šeru, v hodině mezi psem a vlkem, když se ve světle lucerny domovní znamení nad hospodou U zelené žáby stává věštbou plnou příslibů? Nejkrásnější touha se rodí z podnětů neurčitých, zahalených oblakem mýdlových par anebo mlžinou dávného času. A to je také nádherné na stonání: odevzdáváš se snům, ze kterých horečka dělá hluboké jámy, závrať tě nad nimi jímá, jako když tě kominík vlezla na půdu a tys mohl vikýřem vyhlídnout do dvora, úzkého jak šachta, a celým tělem cítit, jak tě ta hloubka přitahuje, až ses musil bránit, mocí se bránit skoku. Byla to stejná závrať jako při pohledu zdola nahoru, z dvorské dlažby vzhůru k oblakům silná jak špinavá cícha: nepřipadlo ti, že nahoru znamená do hloubky? A ty ses bál, že té hlubině neodoláš - anebo ses snad strachoval ještě víc, že jí odoláš?

A to je také tak nádherné na stonání: aby to otec nevěděl, snesou z půdy starý foliant kratochvilných historií a někdo usedne u tvé postele a čte, čte do únavy; svíce bliká, a ty vidíš v poskakujících stínech krev na zdích staré synagogy a místo vypravěče slyšíš žalozpěv, který sloužil rabi Avigdor Karó na paměť obětí pogromu; dnes už jsou šest let po smrti, ale jméno rabiho je dosud rozezvučeno steny a o jeho OR a RÓ se jako o kameny dře kůže, do krve. Svíce bliká,a ty vidíš obrovitý stín Golemův, ale nebojíš se, neboť tuto obludu ovládá rabi Jehuda Löw ben Becalel. Moudří se neobávají ničeho; rabi se nebojí ani císaře Rudolfa ani druhých mudrců, Tychona de Brahe, Keplera, ba ani Descartesa; když ho s císařem navštíví v zastrčené uličce Starého města, předvede jim starozákonní patriarchy způsobem dosud nepojmenovaným, jednou se tomu bude říkat Laterna magica. Rabi se dokonce nebojí ani anděla smrti. V talmudu je psáno: "Kdo zneužije svatého jména k osobním účelům, skoná uprostřed svých let." Šém se svatým jménem vkládá rabi do úst Golémovi denně, musí, má-li obluda ožít a sloužit mu - a přece toto vyzývavé gesto nestačí přivolat na rabiho smrt. Kdo stvořil, je nesmrtelný, říkají ústa, jež se sklánějí nad Franzem, a Franzovy rty opuchlé horečkou to opakují a hlas čte dál a loví Franze znovu z horečnatého snu do snového příběhu, postava rabiho se prolíná se světáckou figurou učence a kouzelníka Fausta; svíce bliká, a ty vidíš ve stínech na zdi podobu koně, ale není to jen obyčejný oř, nýbrž v koně se změnivší Mefistofeles, nesoucí magistra Fausta ulicemi Prahy. Až se uzdravíš, Franzi, už nikdy nepůjdeš klidně Sirkovou ulicí kolem Teyflova domu ani Celetnou kolem domu Sixtova, kdoví, nepopíjí-li tam za tlustými zdmi doposud ten, jenž vstoupil do spolku s ďáblem.

Ano, nejkrásnější sny se vztahují k touhám neurčitým jak postavy ze staropražských pověstí Sippurim. Německy jsou psány ty legendy, ale za nimi jak hudba vln jakési obrovité Vltavy zní ten divný a přece ne cizí jazyk, jímž pronášela svá proroctví kněžna Libuše. Vždyť věštila též příchod Židů do Prahy a vyzývala svého syna Nezamysla, aby se jich vlídně ujal. Libuše: což není toto jméno samo píseň, Franzi, což nebudou pro tebe vždycky písněmi ženská jména v českém jazyce, což nebudou pro tebe ženy vždycky znamenat břeh vytoužený a nedosažitelný, Milena, Milenka, břeh, jenž se vzdálí, sotvaže k němu vykročíš? Uniká ti a vždy ti bude unikat. A ty by ses nebál naň vstoupit, setrvat v tom zvláštním ženském světě, jehož něha by ti byla právě tak potřebná jako podvečerní šero, jen kdyby se z ní nestávala, aniž se tomu můžeš bránit, ta divoká, hltavá vášeň těla, jíž se vždy bojíš. Ale co existuje v životě jednoznačného, aby v tom nebyl už obsažen i protiklad, co je čirého, aby v tom nebyl už aspoň kapkou přítomen kal? Existovalo kdy řekněme duchovno v čiré podobě? Mohla se moudrost rabiho Löwa nebo Descartesova vůbec zrodit, aniž tito učenci změřili nejprve horkost své člověčiny, aniž se dali dovést krví k divokým pitkám, což nebyly už tehdy uličky Starého Města plné šepotu, jenž jimi kráčí jako déšť v podzimu, když jdeš, Franzi, a kolem plynových lamp se chvějí v mlhách kokony světla? Hedvábník večer je spřádá, prší, ulice jsou poloprázdné, jak to máš nejraději, jen déšť pleská o staré kameny. A najednou před tebou stojí nahá karyatida anebo se otroci svíjejí námahou podpírajíce portál, ňadra nymfy jsou nalita k prasknutí, déšť jakoby se řinul z nich, jako by to nebyl déšť, ale pot, co stéká po šíjích otroků. Až liják ustane a z Vltavy se budou odlepovat jak obří košile cáry par, možná, že pak jeden z nich opustí portál a položí ruku na oblá ramena nymfy, na ňadra, vystupující z oblaků páry jako tenkrát.

Počkej, Franzi, neprchej, je to jen kámen, ale jak to, že mohl na sebe vzít právě tu podobu zrovna tenkrát, když Kepler a rabi obraceli své dalekohledy k nebi, do nekonečných prostor, aby změřili řád mrazivý a nelítostný, vznešený jako sama myšlenka, která se odpoutává od země?Jak to, že duch zrovna tehdy, když se trhal z bláta, nacházel zalíbení v tělesnosti? Aby překonal smutek, který se rodí z poznání? Což nemá smyslnost za souputníka smutek ještě větší, což nejsou všechny písně lásky tak tesklivé a temné jako noc, jako věštba?

Když astronomové odkryjí novou hvězdu ve starém souhvězdí, vzedme se až k ní vlna proroctví a věšteb, jimiž si člověk ulevuje ve své úzkosti. A právě tak dává nová láska vzejít směsi nadějí a neurčitého strachu, který může být stejně obavou o lásku jako strachem z lásky. Tak bude vždy, Franzi; každá žena, s níž se setkáš, bude spíše zjevením na hvězdném nebi než příběhem, uskutečnitelným ve všednosti za denního světla. Ale to ne proto, že bys neměl smysl pro pravdu a skutečnost, nýbrž právě naopak proto, že u tebe je opravdovosti a prostoty tolik, jako u málokoho. Lidem je v tvé blízkosti dobře, umíš jim naslouchat, tvoje hlava není díží, překypující těstem vlastního já, dovedeš být tichý a moudrý, ale umíš taky rozvázat a smát se a rozesmávat do únavy. Odkud se tedy vezme ta bázeň nebo plachost, která ti vždycky zabrání odevzdat se lásce jako proudu a nechat se nést, třeba k utonutí, když přece na sebe umíš povědět skoro všechno, když jsi tak upřímný? Odkud se tedy vezme právě tvůj obraz světa v tvém díle, když jsi tak věřivý a tak schopen pomáhat? Nejspíš ten obraz světa pochází ze světa, protože ty umíš naslouchat a dívat se a nic nepřidávat a neubírat z toho, co svět říká. Když je citlivost smyslů rovna poctivosti ducha, nemůže asi vzniknout jiný obraz než ten, který se sráží s tvým dechem na skle, tak průzračné jsou listy, na něž píšeš.

Kdeže je jistota a v ní ten nepřestajný pohyb vpřed, jemuž se tak uzpůsoboval tvůj otec, Franzi? Udělal sám sebe, z ničeho. Ale spíš tvoje matka, Franzi, dovedla vycítit smutek a neklid těchto časů. Po ní jsi Löwy: cítíš tedy touž tíhu, kterou kdysi přemáhal rabi Löw? Kdybys žil v jeho době, padal by krvavý déšť a sirný sníh a lidé by četli z komet na obloze, že nadejde konec světa. Ty nemáš rád, když se z iracionálna minulých časů konstruují falešné analogie do dneška. Ale svůj obraz světa sis mohl stejně sestavit jedině zde, v této Praze, která byla již tolikrát dějištěm srážek minulosti s budoucnem a jejíž obyvatelé byli již tolikrát nuceni obrátit ostny dovnitř, do sebe, sevřeni tolikrát mocnější cizí mocí. Jsou města, která zrcadlí ducha výboje, který je otevřel a sám se v nich zrodil. Toto město (a uvnitř v něm opět ghetto, ostrov tvých předků) žije po staletí stále znova traumatizující skutečnost: cizí přesila sráží lidi na kolena a nutí je putovat jako Ahasvery znova dovnitř, do sebe, a tam vztyčovat novou, neviditelnou klenbu království, když to viditelné bylo rozkotáno. Duch je vržen násilím do podzemí a jako ponorná řeka hledající zavalené koryto prodírá se nespočtem pramínků, v temnotách, naslepo. Zatímco jinde se ve volných prostorách vybíjí na útvarech, jejich krása může být vyřčena toliko v plném slunci, zde je mu pracovat pod zemí, aniž všechno, co vykoná, může být vůbec kdy vidět. Zato však ubývají chvíle, kdy vyráží na povrch a explozivní silou až ničivou, aby se vzepjal výš, než by kdo tušil. Nejsou-li pak z toho střemhlavé věže a písně a lidé, kteří se v hodině pravdy nebojí ani pomalé smrti ohněm a neodvolávají?

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 2, únor 1981.)