George Blecher, autor povídkového souboru Jsou i jiní lidé, má stále po ruce svůj mikrohled, nástroj kombinující funkce mikroskopu a dalekohledu. Někdy pomocí něj až nezdvořile nahlíží do psychické organizace člověka. Vidí objekt a sleduje ho do nejmenších detailů. A zároveň s ním i ty, kdo ho obklopují a koho vzniklá situace ovlivňuje. Nevnímá člověka jako vytrženou individualitu, která žije svůj život bez ohledu na ostatní, ale vždy ho chápe jako někoho, kdo v sobě nese celé svoje okolí.

Nevím, jestli má autor nějakou zkušenost s psychoterapií, případně s psychologickými teoriemi, vhled do příběhu člověka má však úžasný a dalo by se říci, že snad i podpořený terapeutickým nadáním.

Se svým mikrohledem Blecher sedí ve vysoké věži na West End Avenue, kde se díky němu mnohé naučil. Nejenže rozpoznává poslední „trendy“ značky oblečení, bot a účesů, ale proniká skrz toto brnění do nejintimnějšího nitra náhodně vybraných účastníků. Svého čtenáře si bere s sebou jako doprovod na okružní prohlídku městem.

Povídky

Blecherův knižní debut se jmenuje podle poslední povídky svazku Jsou i jiní lidé. Příběh je stejně jako i několik jiných textů souboru roztříštěný. Autor se v nich nevěnuje pouze jedinému protagonistovi, ale sleduje několik postav a odhaluje možnosti, kdy si tito lidé mezi sebou nerozumí. Snaží se najít příčiny jejich neporozumění. Mezilidské neporozumění (nejen mezi mužem a ženou), životní uvíznutí, několik možných příčin předčasné smrti — jak skutečné, tak smrti emocionální či mentální — a některé okamžiky, kdy nejsme schopni odlišit, jestli skutečně milujeme nebo jen toužíme; to vše je v centru autorovy reflexe.

O mimomanželském erotickém toužení nám autor říká, že „všichni jsme se narodili proto, abychom byli kundičky a kokoti, pizdy a ptáci, a i když se to třeba někdy po cestě nějak pokazilo, pořád je to naše pravá přirozenost.“. Zároveň ale ukazuje to „správné“ řešení: „Nevstoupil jsem snad do svazku s Ellen, neuzavřel jsem s ní smlouvu? Je možné, že bych neudělal, co „chci udělat“ — co jsem vlastně po většinu svého života nedělal — ne proto, že bych byl zbabělec, ale protože tu smlouvu respektuji?“

V jiné povídce (Strach ze zemětřesení) se vypravěč stává posluchačem příběhu dívky, a právě snad i jejím psychoterapeutem. Dotyčná si už jako malá představovala sebe samu coby slavnou herečku, a ve svých dvaadvaceti letech se proto vydala do LA (kam jinam!), aby zkusila štěstí. V jejím vyprávění se velmi kriticky hodnotí problémy americké společnosti. Dívka totiž v LA samozřejmě zažije příběh, který známe spíše z filmových pláten než ze skutečného života, a přijde si také k jednomu nezdravému psychickému symptomu.

„Asi tou dobou jsem začala mít takový divný pocit. Znáte to, jako kdyby se vám občas zdálo, že jdete vedle sebe? Nejste schopný úplně kontrolovat, kam jdete, a trochu se bojíte, protože by vás mohl odfouknout vítr nebo by vás mohlo srazit auto a vy mu nemůžete uskočit z cesty, protože to vlastně nemáte pod kontrolou?“ Ale to přeci víme všichni, že „takhle se v LA cítí každý“. Nakonec najde hrdinka štěstí zase až doma, pravděpodobně na vyprahlém středozápadě, kam ji docela instinktivně přivolá matka. Té dívka vyčítá celoživotní nezájem — i tak ale přijme matčino řešení své situace. Protože se cítí bezpečněji a jistěji, zvládne lépe i svůj symptom, resp. přijme ho jako součást sebe a naučí se s ním žít.

Blecherovi protagonisté jsou nebo se snaží být autentičtí ve svých citech i v jejich projevech. Psychologové se ve své praxi setkávají spíše s lidmi, jejichž pocity se neshodují s jejich projevy — tito lidé nejsou na rozdíl od postav z Blecherových textů autentičtí, nedokáží udržet svůj prostor, nerozlišují mezi svými potřebami a požadavky okolí, nejsou vlastně ani schopní si své city uvědomit a přijmout. Blecherovi hrdinové jsou odvážní, otevření, nebojí se druhému sdělit, co potřebují, nebojí se druhému říct ani to, co považují za pravdu. Protože respektují sami sebe, odváží se druhého i zranit. Dělá je snad tato schopnost odlišnými od ostatních?

Oidipský komplex v novém kabátě

Příběhy z představované knihy jsou složité, ale ne chaotické, vyprávění je pomalé a postupné, ale ne nudné — do osobních a rodinných systémů pronikáme opatrně, nenápadně a ohleduplně.

Sledujeme např. vývoj oidipského komplexu podpořený hinduistickou kulturní tradicí. Vidíme, jak se vyvíjí vztah matky a syna a jak tento vztah ovlivňuje jiné vztahy, jak se mezi generacemi přenáší zaběhnutá pravidla, traumata či schémata chování, jejichž smysl nemusí být tak úplně jasný. Jak toto emocionální pouto ovlivňuje vztahy sourozenecké, co se děje mezi manželi, když se mezi ně vkrade malý Oidipus.

O co více je Blecher v tomto novém mýtu přísnější na matku, o to mírnější je na syna. „Samovo chování mívalo i méně příjemné stránky: když se na Michelle díval, jako kdyby si poprvé uvědomil, že je celá z hoven a navíc ho celou dobu vodila za nos. (…) Jeho opovržení vyrostlo do velikosti sekery, kterou jí klidně mohl tnout po hrdle: jediné máchnutí, a bylo by po ní!“ Zatímco matka sice nakonec zůstává naživu, ale opuštěná a zahanbená vlastním dítětem, svým nejvěrnějším „milencem“, syn dostává výměnou za hanbu své matky nezávislost, svobodu, elán do života a lásku k sobě samému. Komu však máme jako čtenáři, synové, či jako dcery v tomto neúprosném a nerovném souboji více fandit?

A co erotický náboj, který osciluje mezi jednotlivými členy rodiny? Blecher se odvážně pouští i do takového tabu. Z rodinného prostředí, kde je tato tenze zřejmá, si děti odnáší buď dobrý vklad do života — vypořádá-li se rodina s tímto vývojovým schodkem —, nebo velká traumata, která je ovlivňují celý život. I když, co je vlastně špatného na lásce k bratrovi? Vždyť i pro matku byl ten nejlepší!

Tohle všechno Blecher srovnává s indickými mýty, v nichž je vlastně dovoleno úplně všechno. „V indických mýtech je ovšem místo nejen pro úchyláky zaměřené na čísi matičky, ale i pro takové, co se zajímají o tatínky (Dakša a Áditi, Brahma a Šátarúpa), o sourozence (Púšan a Súrja), a dokonce i pro ty, co jsou vysazeni na zoofilii (první žena krále Judhišthiry a ašva, kůň, jménem Pradžápatiho oko).“

Vedle tohoto dramatu se zcela nepozorovaně, snad alespoň za letmé pomoci otce, rozvíjí také zcela samostatná a nezávislá osobnost, Oidipova sestra. Ta už nemusí a vlastně ani nemůže použít matku jako sáček do odpadkového koše a vycedit z ní pro sebe to nejlepší, aby už pro nikoho jiného nezbyla ani kapka.

Poučení z fikce

V autorovi předkládaného souboru povídek nacházíme citlivého vypravěče a zároveň i ostrého a přímého kritika americké společnosti. Velmi citlivě nám všem říká ani ne tak to, jací můžeme být, ale jací jsme se svými obavami, obsesemi, náladami, zlobami a fantaziemi, o kterých ani nemusíme nic tušit.

V rozhovoru pro slovenský deník SME Blecher volá po současném velkém hrdinovi v americké literatuře. Sám ale takovou postavu nevytváří. Nabízí nám pohled do mraveniště, jehož chod sledujeme s napětím a obdivem, avšak bez možnosti zasáhnout. I tím nakonec tvůrce zůstává věrný Oidipovskému mýtu. Blecher nabízí spoustu možností identifikace s některým jeho „hrdinou“. Můžeme se od něj přiučit mnoha sociálním dovednostem. Čím je takových příležitostí víc, tím snadnější je pro čtenáře nalézt v literárním příběhu kus sebe. A tím je možná i pro autora snadnější nejen přilákat své obecenstvo, ale vykreslit šířku i hloubku lidského života a jeho prožívání.

George Blecher. Jsou i jiní lidé. Host, Brno 2010.