Dvacet let svobodného českého vysokého školství: z louže pod okap?

Olga Lomová

České vysoké školství vstupovalo v roce 1989 do svobody plné oprávněných nadějí. Vývoj však přinesl hluboké rozčarování. Současná situace je vážná, hrozby dalších úprav v zájmu trhu velké, zatímco žádoucí reformy mají jen malé zastání.

Na úvod své skeptické úvahy podotýkám, že vysoké školy nabyly po roce 1989 plné akademické svobody. Jsou to dnes instituce otevřené mezinárodní spolupráci, neexistují zde administrativní překážky pro získávání informací z celého světa, studenti běžně jezdí na stipendia do zahraničí, tématům a metodám výzkumu se nekladou žádné ideologicky motivované překážky, i pracovní podmínky se v řadě ohledů zlepšily. S radostí sledujeme, že na českých vysokých školách pracují mladí učitelé, pro které je samozřejmostí podílet se na mezinárodním vědeckém životě. A přece, jako bychom se o svoji akademickou svobodu z nevědomosti sami připravovali.

Když dnes vzpomínáme, jak vypadaly vysoké školy před rokem 1989, zdají se některé věci téměř neuvěřitelné. Absurdní ideologická omezení týkající se témat a způsobu výuky i vědecké práce, všudypřítomný požadavek přizpůsobovat práci vysokých škol „aktuálním společenským potřebám“ — čili směrnicím vypracovaným na různých úrovních stranických a státních orgánů, povinně předváděná loalita k režimu, politická kritéria počínaje přijímacími zkouškami a konče povinnou státnicí z „marxismu“, tlak na členství v SSM a KSČ, u některých strategických oborů — kam shodou okolností patřil i ten můj — dokonce infiltrace státní bezpečnosti, a to již na úrovni studentů.

Jsou to věci vcelku známé, zde je na místě zdůraznit, že i za této situace zůstávali na českých vysokých školách (a zejména v Akademii věd, kde byl ideologický dozor méně tvrdý) schopní odborníci a že navzdory politickým poměrům a ideologickému tlaku si část vysokoškolské výuky a vědecké práce zachovaly solidní úroveň. Věda, jež je nedílnou součástí práce vysokých škol hodných toho jména, hrála v dobách totality podobně jako umění roli ve vytváření prostoru svobody.

Dávala možnost nezávislého myšlení a byla způsobem, jak vzdorovat tlaku režimu, který na lidi nahlížel jen jako na ony příslovečné šroubky v jenom velkém státním stroji. Autoritu vysokým školám u veřejnosti dodávalo vědomí, že vysokoškolské vzdělání se uskutečňuje, řečeno slovy latinské přísahy absolventů Univerzity Karlovy „nikoliv za účelem špinavého zisku, (...) nýbrž aby se rozšiřovala pravda a aby její světlo, v němž spočívá blaho lidského rodu, jasněji zazářilo“. Není náhodou, že listopadové události roku 1989 vzešly právě z prostředí vysokých škol, které zvýšilo celospolečenskou váhu protestů.

Na počátku 90. let se vysoké školy vydávaly na cestu svobodné existence plny nadějí. Byly však bez prostředků a zároveň se stávaly obětí naivních představ o kapitalismu jako novém společenském zřízení, které automaticky zaručí vysokým školám svobodu a rozkvět. Je příznačné, že v dobách, kdy sdělovací prostředky spílaly „české závistivosti“ a mezi lidem rozšířenou nedůvěru k rychle nabytému bohatství nové podnikatelské elity označovaly za přežitky minulého režimu, málokdo pozvedl hlas v tom smyslu, že přežitkem minulého režimu jsou také směšně nízké platy vysokoškolských profesorů a nepatrné investice do výzkumné infrastruktury.

Od počátku 90. let začaly probíhat vysokoškolské reformy a lze říci, že dvacet svobodných let vysokého školství je zároveň obdobím permanentních reforem. V souvislosti s tím bují administrativa a vysokoškolský pedagog se chtě nechtě stává na poloviční úvazek také sekretářkou. Na konci 90. let reformy nabraly na intenzitě s celoevropskou reformou známou jako boloňský proces (http://www.bologna.msmt.cz). V západní Evropě byla reforma motivována především sociálními ohledy — měla umožnit přístup na vysoké školy i dětem z tradičně dělnického prostředí, posílit sociální mobilitu a přispět k řešení problému nezaměstnanosti mladých lidí. Sociální mobilita u nás nebyla tak aktuální jako na západě a boloňský proces byl paradoxně chápán jako součást modernizace a zkvalitnění za Evropou zaostávajícího vysokého školství. Měl být zárukou, že doženeme, co jsme ve vysokoškolském vzdělání zanedbali v letech komunismu.

Základem boloňského procesu bylo vytvoření krátkých bakalářských programů, které vedle tradičních univerzit a vysokých škol začaly nabízet také instituce dříve označované za vyšší odborné školy či nástavby a od vysokoškolského vzdělání byly dříve jasně odlišené. Zároveň vznikla celá řada nových vysokých škol různé kvality. Výsledkem je, že se u nás sice statisticky výrazně zvýšil podíl vysokoškolsky vzdělané populace, úroveň vysokoškolského vzdělání však klesá přímo úměrně s růstem počtu studentů (na nichž jsou školy ekonomicky závislé), a to do jisté míry i na tradičních vysokých školách.

Dnes je zřejmé v celoevropském měřítku, že výsledky boloňského projektu jsou problematické — absolventi bakalářských programů mají papírově vysokoškolské vzdělání, jehož hloubka a smysl se však vytrácí. Krátké bakalářské programy chápané jako způsob získání diplomu otevírajícího cestu k lepšímu uplatnění na trhu práce jsou v příkrém rozporu s myšlenkou vysokoškolského studia jako kultivace kritického myšlení a nezávislého kladení otázek a hledání odpovědí.

Vedle toho se ale ukazuje, že tříleté bakalářské vzdělání většinou nedokáže dodat ani jasně vymezené praktické dovednosti. Na západě se proto chystá další krok reformy — vytvoření elitních „výzkumných univerzit“, kde bude kladen důraz na vědu a výchovu k vědecké práci. Dostáváme se tam, kde jsme byli na začátku — s tím rozdílem, že se mění terminologie a posouvá význam vysokoškolského titulu. Otevřenou otázkou zůstává, zda i my budeme mít dost prostředků a politické vůle, abychom udělali totéž, nebo zda se z nás stanou jen producenti bakalářů, kteří za skutečným univerzitním vzděláním budou odcházet do vyspělejší části Evropy.

Doprovodným jevem boloňského procesu, možná původně neplánovaným, se dnes stává zpoplatnění vysokoškolského studia a jeho podřízení potřebám byznysu. Masový nárůst studentů na vysokých školách zvětšuje nároky na financování vysokého školství, zatímco firmy lamentují, že studenti nezískávají tu správnou průpravu pro byznys. Podnikatelská sféra, a s ní i část politiků, vidí řešení v tom, že řízení vysokých škol bude přizpůsobeno jejím požadavkům a zároveň se vzdělání zpoplatní. „Spolupráce s odborníky z byznysu“ má zajistit, aby se na vysokých školách vychovávali jen studenti „schopní uspět na trhu práce“ (Pavel Kafka, generální ředitel Siemens; viz http://www.msmt.cz/bila-kniha/vysokoskolska-reforma-ma-zacit-pujckami).

Tyto úvahy jsou však postaveny na špatném výchozím předpokladu: totiž že držitelé vysokoškolských diplomů automaticky získávají snáze práci a v průměru vyšší platy. (Kde jsou zde například zohledněny platy učitelů, kteří představují nezanedbatelnou část absolventů vysokých škol?) Nehledě na to, že se zde vrací jinak po právu zavrhovaná představa plánování, které je schopno určit, jaké budou potřeby trhu práce a s patřičným předstihem připravit akreditace a přijmout (možná i vychovat?) vysokoškolské učitele právě pro ty obory, po nichž bude v danou chvíli žíznit trh.

V průběhu 90. let v souvislosti se všeobecnou apologetikou hospodářského růstu a zisku také započal proces, během kterého se začala vytrácet tradiční autorita vysokých škol, do té doby přežívající v povědomí společnosti navzdory všem ranám, které utrpěla za normalizace. Cena vysokoškolského titulu se začala interpretovat z hlediska společenských požadavků nového druhu, tj. úspěchu absolventů na trhu práce. V tomto procesu mizí myšlenka univerzity jako prostředí kritické reflexe dosavadního poznání a ztrácí se tak prostor svobodného a skutečně tvůrčího myšlení.

Netřeba zdůrazňovat, že v konečném důsledku to znamená vážnou ztrátu pro společnost a její schopnost pružně reagovat na svět, který se neustále mění a klade nám stále nové otázky. Není náhodou, že v ústech inženýrů reforem pojmy „univerzita“ a „vysoká škola“, které tyto svobody a schopnosti asociují, nahrazuje neurčité „terciární vzdělávání“. Po dvaceti letech se zdá, že kruh se uzavírá — máme tu opět „aktuální společenské potřeby“, tentokrát diktované trhem vyžadujícím „odborníky, kteří budou mít akademické znalosti, ale také schopnosti manažerů“ (Ing. Zbyněk Frolík, člen Rady vlády pro výzkum vývoj a inovace, jinak též generální ředitel společnosti Linet, jednoho z pěti největších výrobců nemocničních lůžek na světě; viz http://www.msmt.cz/bila-kniha/vysokoskolska-reforma-ma-zacit-pujckami).

Bylo by však nespravedlivé všechnu vinu házet na byrokraty a manažery. Velký díl viny za neutěšený stav vysokých škol leží na nás samotných, vysokoškolských učitelích. V posledních dvaceti letech jsme v drtivé většině pasivně přijímali jak politická rozhodnutí, tak ideologii svobodného trhu ve vzdělání, aniž bychom nahlas hájili univerzitní hodnoty. Mlčeli jsme a nevyužívali své přirozené autority k tomu, abychom přesvědčili veřejné mínění o jednoduché pravdě, která je pro univerzitní svět samozřejmostí od středověku: vysokoškolský titul sice mnoha lidem otevírá cestu ke společenskému postavení a dobře placenému zaměstnání, peníze samy o sobě však nejsou a nemohou být kritériem, podle kterého se posuzuje smysl jejich práce a jejich přínos pro společnost.

    Diskuse (0 příspěvků)