Na úvod své skeptické úvahy podotýkám, že vysoké školy nabyly po roce 1989 plné akademické svobody. Jsou to dnes instituce otevřené mezinárodní spolupráci, neexistují zde administrativní překážky pro získávání informací z celého světa, studenti běžně jezdí na stipendia do zahraničí, tématům a metodám výzkumu se nekladou žádné ideologicky motivované překážky, i pracovní podmínky se v řadě ohledů zlepšily. S radostí sledujeme, že na českých vysokých školách pracují mladí učitelé, pro které je samozřejmostí podílet se na mezinárodním vědeckém životě. A přece, jako bychom se o svoji akademickou svobodu z nevědomosti sami připravovali.

Když dnes vzpomínáme, jak vypadaly vysoké školy před rokem 1989, zdají se některé věci téměř neuvěřitelné. Absurdní ideologická omezení týkající se témat a způsobu výuky i vědecké práce, všudypřítomný požadavek přizpůsobovat práci vysokých škol „aktuálním společenským potřebám“ — čili směrnicím vypracovaným na různých úrovních stranických a státních orgánů, povinně předváděná loalita k režimu, politická kritéria počínaje přijímacími zkouškami a konče povinnou státnicí z „marxismu“, tlak na členství v SSM a KSČ, u některých strategických oborů — kam shodou okolností patřil i ten můj — dokonce infiltrace státní bezpečnosti, a to již na úrovni studentů.

Jsou to věci vcelku známé, zde je na místě zdůraznit, že i za této situace zůstávali na českých vysokých školách (a zejména v Akademii věd, kde byl ideologický dozor méně tvrdý) schopní odborníci a že navzdory politickým poměrům a ideologickému tlaku si část vysokoškolské výuky a vědecké práce zachovaly solidní úroveň. Věda, jež je nedílnou součástí práce vysokých škol hodných toho jména, hrála v dobách totality podobně jako umění roli ve vytváření prostoru svobody.

Dávala možnost nezávislého myšlení a byla způsobem, jak vzdorovat tlaku režimu, který na lidi nahlížel jen jako na ony příslovečné šroubky v jenom velkém státním stroji. Autoritu vysokým školám u veřejnosti dodávalo vědomí, že vysokoškolské vzdělání se uskutečňuje, řečeno slovy latinské přísahy absolventů Univerzity Karlovy „nikoliv za účelem špinavého zisku, (...) nýbrž aby se rozšiřovala pravda a aby její světlo, v němž spočívá blaho lidského rodu, jasněji zazářilo“. Není náhodou, že listopadové události roku 1989 vzešly právě z prostředí vysokých škol, které zvýšilo celospolečenskou váhu protestů.