Svätopluk Mikyta patří k nepřehlédnutelným postavám současného slovenského umění. Jeho práce se v posledních letech v České republice objevily na velkých výstavách (Slovenský mýtus, Praguebiennale 4 nebo stále probíhající Formáty transformace 89—09) i v samostatné prezentaci, jíž se loni v brněnském Domě umění představil jako čerstvý laureát Ceny Oskára Čepana (slovenské obdoby Ceny Jindřicha Chalupeckého).

V komorním prostoru Galerie Kabinet se diváci mohou seznámit s novými pracemi, které dále rozvíjí stěžejní témata autorovy tvorby. Především jsou to otázky paměti (osobní, národní i paměti konkrétního místa) a identity. Svätopluk Mikyta pracuje s nalezenými objekty — ilustracemi a fotografiemi nejčastěji z období 30. až 50. let minulého století, které dodatečně upravuje (retušuje) někdy téměř neviditelnými, jindy zřetelnějšími zásahy, jimiž aktualizuje a rekontextualizuje jejich původní smysl, často vyplývající z dobové národní či politické ideologie.

Práce s materiálem zatíženým vlastní historicitou je v Galerii Kabinet rozvinuta do komplexního celku. Výrazný optický rámec instalace tvoří zhruba dvacet tisků, jimž jako matrice sloužily staré kusy linolea. Struktura těchto obrazů je doslova otiskem paměti materiálu, všech šrámů, vrypů, ohybů a otvorů, které v linoleu postupně vznikly, aby pak byly zachyceny v jedné vrstvě grafického listu. Tyto tisky jsou místy doplněny drobnými formáty výše zmíněných retušovaných obrazů — „překreseb“. Středem místnosti se pak z čelní stěny spouští dlouhý pás papíru s vytištěným emblémem zkříženého samopalu a krumpáče (či cepínu?).

Toto spojení pompy „velkých dějin“, reprezentovaných vágní, ale přesto jasně determinující symbolikou, a civilnosti grafických záznamů (jejich autentická síla spočívá v tom, že to jsou indexy — znaky vznikající jako čisté otisky skutečnosti), je doplněno ještě jedním instalačním prvkem. Jde o částečně stržené černé fólie, které sloužily k zatemnění předchozí výstavy. Jejich ponecháním na místě zapojil Mikyta samotný prostor galerie (a jeho vlastní paměť) jako další významovou rovinu výstavního celku.

Špinavé spomienky nejsou výzvou k sentimentálnímu vzpomínání na staré dobré časy (nebo temnou minulost — jak je komu libo). Mikyta nakonec i názvem výstavy poukazuje na to, že paměť není nikdy čistá, natož nevinná, že její proces stejně tak zviditelňuje jako skrývá a zatemňuje. Ovšem pouze skrze tuto nečistotu, skrze kladení dalších vrstev mohou být ty starší zviditelněny. Opakem špíny zde není čistota, ale nicota.

Svätopluk Mikyta, Špinavé spomienky, Brno, Galerie Kabinet (Brněnské kulturní centrum), 10. prosince 2009 — 12. ledna 2010.

Internetové stránky www.bkc.cz