Otrokem v nedobytné pevnosti vlastního já

Lucie Česálková

O tureckém spisovateli Orhanu Pamukovi se u nás začalo mluvit teprve v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu, kterou obdržel v roce 2006. Aktuálně vydaný román Bílá pevnost jej představuje jako autora „nového historického románu“.

Až pětadvacet let po původním vydání a rovných dvacet let poté, co byla ve Spojených státech oceněna Nezávislou cenou pro zahraniční román (Independent Award for Foreign Fiction), se českého překladu dočkala kniha Bílá pevnost původem tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Přestože svá první literární díla napsal Pamuk již na počátku osmdesátých let, do našeho prostředí byl uveden až jako nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006. Tehdy byla také přeložena jeho memoárová kniha Istanbul — vzpomínky na město, již vždy po roce následovaly tituly Jmenuji se Červená, Nový život a Sníh.

Bílou pevnost i v aktuálních českých anotacích doprovází škatulka „nového historického románu“. V tomto ohledu je však třeba připomenout, že se jedná o označení, které bylo knize připsáno v době jejího prvního vydání v souvislosti s oceněním z roku 1990. V tureckém prostředí byl tehdy způsob — jímž Pamuk využil historických kulis Turecka 17. století pro časoprostorové ukotvení filosofující disputace o hranicích vlastního já, jeho zcizitelnosti a o možnosti sebepoznání — součástí širšího proudu modernizace historického románu v čele s emblematickým příkladem typu Ecova Jména růže (1983).

Dnes bychom jak Ecovo, tak Pamukovo dílo za novátorské patrně neoznačili — na to se literární tradice i čtenářská zkušenost přece jen poněkud posunuly. Jak rozmáchlejší a komplexnější Jméno růže, tak sevřenější Bílá pevnost i přesto zůstávají díly, která díky tomu, že schéma historického žánru překračují a naplňují intelektuálně vyzývavým, symbolickým příběhem, budou zastarávat jen pomalu.

Bílá pevnost v názvu je pevností, již na konci knihy neúspěšně dobývá turecká armáda s pomocí zbraně stvořené hlavními protagonisty příběhu — vypravěčem, původně benátským učencem, a Hodžou (v překladu učitel, mistr), původně obyčejným istanbulským dvořanem, jemuž byl Benátčan po svém zajetí Turky přidělen coby sluha. Vyprávění samotné je rámováno příběhem o nalezení rukopisu, jehož historická pravdivost je stejně neurčitá jako identita jeho pisatele. Jisté je pouze to, že se jedná o vzdělaného Itala zajatého Turky na cestě z Benátek do Neapole. Již tento metatext tedy předjímá hlavní myšlenku Pamukova románu — poznatelnost a uchopitelnost lidské identity v ojedinělosti osobní zkušenosti i na pozadí dějinných událostí.

Mnohovýznamové románové poselství Bílé pevnosti Pamuk čtenáři až do téměř úplného závěru zprostředkovává pomocí Benátčanova vnitřního monologu. Ve službách Hodži, muže, jenž je mu téměř k nerozeznání podobný, se Benátčan stává nástrojem myšlenky na znovuobnovení velikosti a významu turecké říše. Hodža se jeho prostřednictvím snaží zdokonalit v nejrůznějších oblastech evropské vědy a poznání, astronomií, fyzikou a chemií počínaje a zoologií a geografií konče. Toto Hodžovo úsilí je také de facto jedinou činností, již oba druhové podnikají. O to zajímavější a napínavější je však dění, jež se odehrává na rovině jejich vzájemného vztahu.

Hodža a vypravěč jsou si navzájem alter egy i hlavními antagonisty. Jejich fyzická podobnost je totiž Pamukovi východiskem k rozjímání o stabilitě lidské identity, o možnostech záměny, připodobňování se druhému. Jejich odlišnosti naopak dovolují klást otázky obecnější a uvažovat o — pro Turecko — klíčových kulturně-historických vazbách k Východu a Západu, islámu a křesťanství, intuici a rozumu, mystice a vědě a podobně. Klíčové tázání, před nějž sám sebe i vypravěče staví pološílený Hodža, je „Proč já jsem já?“. Je to otázka po jedinečnosti, na niž se oba protagonisté snaží odpovědět vzpomínáním — tím, že do nekonečných sešitů zapisují příběhy ze svého dětství, ze své minulosti. Jsou to příběhy, které v takto osobitém podání nikdo jiný nezná a nemůže zprostředkovat. Tím, že si je však navzájem sdělují, tím, že si také vyprávějí své vlastní sny, se však stále více odhalují, stávají se zranitelnějšími.

Stejně nebezpečné a tělesně zraňující jsou také okolnosti, do kterých Pamuk hlavní část vzájemného sebeohledávání obou postav zasazuje. Hodžovo a vypravěčovo drama krutého poznávání sebe sama skrze někoho jiného vrcholí v období moru — v období strachu, bázně a nedůvěry.

Tehdy jejich soužití nabývá až sadomasochistických rysů, neboť se zde idea „nákazy“ představami a myšlením někoho jiného metaforicky zhmotňuje v hrozbě nákazy morové. Mor tak Pamukovi dovoluje ještě konkrétněji promýšlet pozitivní i negativní rysy intenzivních vztahů, v nichž je úcty a obdivu stejně jako nevraživosti a žárlivosti: „(…) tiskne mě v zátylku a drží před zrcadlem, říkal jsem si, ale nepřipadalo mi to jako akt čiré absurdity a bezradnosti: měl pravdu, i já jsem si přál říkat a dělat to, co říká a dělá on, a žárlil jsem na něho, že mě předběhl a dokázal si pohrávat se strachem z toho, co v sobě skrývá mor i zrcadlo.“

Klíčovým tématem neodmyslitelně spjatým s problematikou zaměnitelnosti lidského já je samozřejmě také téma moci a manipulace. Poznat toho druhého, proniknout do jeho myšlení, hledět na svět jeho očima — to v Bílé pevnosti znamená také ovládnout jej a manipulovat. Nikoli náhodou jsou proto postavy ve vztahu služebníka a pána a nikoli náhodou si pozice nadřazenosti a podřízenosti v průběhu vyprávění několikrát vymění. Benátčan je tedy sice Hodžovým sluhou, na druhé straně však také rádcem a učitelem, vykladačem evropského myšlení a vzdělanosti.

Ptá-li se ovšem Pamuk svým vyprávěním, kdo koho tu vlastně učí, kdo koho napodobuje, je to otázka, kterou směruje především na čtenáře — to on je tím, kdo je autorem neustále maten, je jím znejišťován a tak ovládán. A je tomu tak proto, že autor svého partnera dobře zná, že dobře rozumí nejen způsobům psaní, ale i čtení románu. I proto lze Bílou pevnost chápat jako román promýšlející v tématu touhy i obavy z identifikace nejen bratrsko-sobecké vztahy Turecka k ostatní Evropě, ale obecně i problematiku psaní a čtenářství.

Orhan Pamuk. Bílá pevnost. Argo, Praha 2010.

    Diskuse (0 příspěvků)