Tak tedy já také už skoro pětadvacet let bydlím bez televize. A neříkám to jako projev nějakého druhu snobství — jak jsem byla nedávno taktně ve společnosti upozorněna. Jenom bych ráda, aby si čtenář zkusil představit, na jakém stupni vnímání obrazového média jsem se zastavila, ale i možná, na který jsem sestoupila. Je zřejmě asi i pravděpodobné, že určité dovednosti nebo návyky získané v první půli života se tím aktivním nepoužíváním nějak otupěly nebo zakrněly. (Ono tedy, ani noviny nečtu, nebo rozhodně ne pravidelně, spíše jen nahodile, ale to s mým dnešním tématem příliš nesouvisí. I když zvídavý čtenář by se mohl zeptat, jak se tedy ke mně dostávají informace o tom, co se děje doma nebo ve  světě. Ale to si necháme na někdy jindy.) Ačkoliv s televizí nežiji, přesto se s ní setkávám. Nahodile. O to více si pak z takového setkání odnáším podnětů k přemýšlení.

Jako první to byla část mé rodiny, u které doma je televize jako doma, kdo mne už před lety upozornil, že se můj odlišný způsob trávení volného času nějak podepisuje na mých schopnostech vnímat televizí sdělované obsahy. Když jsem se, zejména při společném sledování zpravodajství, nahlas podivovala tomu, co a jakým způsobem tam novináři, politici, podnikatelé, úředníci, hvězdy nebo jiní občané říkají, tak mě v jednu chvíli prostě důrazně požádali, abych byla zticha, že neslyší televizi. A já při té příležitosti zjistila, že každý slyšíme něco jiného, a přitom zároveň nevycházela z údivu, jak někdo něco takového může říkat veřejně nahlas do televize jakoby nic — a ono nic. Totiž, jak je možné, že někdo může zcela otevřeně na kameru popisovat, jak někoho okrádá, podvádí, manipuluje, a on na to nikdo, ani ten přítomný novinář, nezareaguje třeba jen úžasem: Počkejte, opravdu tohle děláte nebo chcete udělat?